Vystudovala pedagogickou fakultu - obor čeština, literatura, historie. Po promoci odjela do Německa, dělala servírku a učila se jazyk. Jako moderátorka relace "Události" teď navíc vede úspěšné projekty "Toulavá kamera" a "13. komnata". Kde jste se naučila žurnalistiku? V Českém rozhlase, Denících Bohemia a v Rádiu Faktor. A v roce 1994 jsem vyhrála konkurz do České televize a stala se krajskou zpravodajkou z jižních Čech. Pořad "Události" moderuji od roku 1999. Jaké to bylo stát se ze dne na den známou osobností z obrazovky? Známá jsem byla i před tím. Když točíte pět, někdy i víc dní v týdnu reportáže do pořadů, jako jsou "Události" či "Večerník", tak se zkrátka zapíšete do povědomí lidí. Práce v terénu mě nesmírně bavila. Je akční, obohacující, pro ostatní smysluplná. Jenže i poměrně náročná na přípravu. Vezměte si, že každý den zpracováváte jiné téma, točíte s jinými lidmi z různých profesí i z odlišných sociálních vrstev. Zjednodušeně řečeno s prezidenty i s bezdomovci. Navíc práce reportéra vyžaduje přísnou seberefl exi a korekci. Vždyť točíte o lidských potížích, selháních a je snadné někoho poškodit. Byť neúmyslně. Co všechno jste točila? Tak to by vydalo na hodně dlouhý seznam! Jen namátkou: neshody kolem Temelína, naše vojáky v Kosovu, povodně a havárie vojenských Migů v Českých Budějovicích, když naletěly přímo do jednoho paneláku. Měsíc jsem strávila v Innsbrucku, když tam byl Václav Havel operován. Několikrát denně jsem odtud v živých vstupech referovala o jeho zdravotním stavu. Takže sednout si do studia byla pro vás trochu úleva... Po pěti letech neustálého brázdění po naší zemi a nepřetržitého zápřahu jsem se cítila unavená, vyhořelá, takže jsme nabídku moderovat "Události" vlastně přivítala. Říkala jsem si, že se trochu zklidním a hlavně to bude změna. Co vás při nástupu do hlavní zpravodajské relace stresovalo nejvíc? Asi tým mediálních "profesionálů", kteří na mě po nástupu okamžitě "naběhli". Vizážisté, psychologové, hlasoví odborníci. Ti všichni se v dobré víře snažili odstranit některé moje chyby a podtrhnout přednosti. Jenže jejich kontinuální masáž ve mně vyvolala jen pocit ztráty pevné půdy pod nohama. Nehledě na to, že nemluvili jednotnou řečí. Jeden říkal hot, druhý čehý, a pak se v tom vyznejte! Ani moje vizáž se jim z počátku příliš nevydařila. Nechali mě ostříhat nakrátko, obarvit načerno. A když sami zjistili, že šlápli vedle, lakonicky pronesli: "Nevadí, to doroste nebo budeš nosit paruku." A tím u mě skončili. Začala jsem si jít po svém a vybrala si z nich jen ty, kteří mi k něčemu skutečně byli. Bez ohledu na to, jaké renomé v oblasti show byznysu mají nebo o jaké "celebrity" se starají. Jste autorkou velmi úspěšných televizních projektů "13. komnata" a "Toulavá kamera". Kam chodíte na nápady? Mezi lidi. Zajímá mě, o čem přemýšlejí, sní a co je trápí. Ráda jim naslouchám. Oni jsou mou jedinou inspirací, protože pro ně ty pořady vyrábím. A jak vznikla třeba "13. komnata"? Kdo vás inspiroval? Maminka. Ona si totiž na ono pomyslné dno sáhla. Onemocněla vážnou depresí a ve svých 38 letech se zhroutila. Trvalo celá léta, než se úplně zotavila. Ale nevzdala to, dokázala se s vážnou nemocí porvat a nakonec vyhrála. Svým příkladem už navíc řadě lidí pomohla. A v tom je poselství celého cyklu. Ukázat, že potížemi, které nás právě sužují, trpěli i jiní, kteří z nich našli cestu ven. Když se váš tehdejší přítel Jiří Janeček stal ředitelem, nedostala jste se takzvaně „do řečí“, že máte v České televizi protekci? Všichni rozumně uvažující lidé věděli, že nástup Jirky na post generálního ředitele mi spíš ublížil, než pomohl. Byla jsem pod neustálým drobnohledem a nároky na veškerou moji práci byly dvakrát takové než u ostatních pracovníků. A taky mi věřte, že rozhodně není příjemné stát se objektem zájmu bulváru. Víte, na všechny ty řeči je vlastně jednoduchá odpověď. Žádná protekce vám úspěch nezajistí! Ani kdyby váš přítel byl - obrazně řečeno - ředitelem zeměkoule. A podívejte se, jakou sledovanost má "13. komnata" i "Toulavá kamera" a jak dobře se její knižní podoba prodává. Proč? Protože Toušlová kdysi chodila s ředitelem ČT? Ne. Jednoduše proto, že kniha se lidem líbí, a v tom je celý kumšt. Jednou jste řekla, že jste ten, kdo vidí sklenici spíš skoro plnou než poloprázdnou? Jste tedy optimistka? Snažím se o to, ale nejde to vždycky. Jen svoje případné smutky netahám na veřejnost. Raději si je "prožiju" sama. Tichý dialog s mým vnitřním já považuji za nejúčinnější terapii.