Četla jsem Vaši knihu, kde o Vás v předmluvě mluví jako o obyčejné holce, která část svého dětství prožila na venkově a má silný vztah k přírodě a k Vysočině. Jaké jste měla dětství?

Bydlela jsem s rodiči v rodinném domě v Brně v Žabovreskách se třemi sourozenci, z nichž já byla nejstarší. S mojí nejstarší sestrou jsme od sebe třináct měsíců, s mladší sestrou o šest let a mezi mnou a nejmladším bratrem je rozdíl 13 let. To přinášelo řadu úsměvných historek. Třeba když mi bylo asi sedmnáct a tehdy můj kluk, dnes už 20 let můj muž, přišel v zimě k nám, že půjdeme sáňkovat. Rodiče mi tehdy „přibalili“ mladšího čtyřletého bráchu. No a na kopečku Robertovi nějaká starší paní řekla, že má krásného syna. Rodiče byli oba výpočetní technici, oba byli hodně zaměstnaní a do toho rekonstruovali vlastními silami dům, kde jsme bydleli. To vše na mne, jako na nejstarší, kladlo nároky velmi rychle se naučit odpovědnosti a také povinnosti doma pomáhat. Veškeré úspory rodičů šly do rekonstrukce domu, takže peněz neměli nazbyt. Nebyla to snadná doba, k tomu jsme v rodině měli příbuzné emigranty v Austrálii, a tak jsme nemohli vůbec nikam cestovat. To mi jako dítěti ale vůbec nevadilo. V každém volném čase, hlavně o prázdninách, jsem jezdila na chatu za dědečkem a babičkou na Vysočinu. Sice tam nebyl vodovod, ani elektřina, zato jsem od rána do večera běhala se sestřenicemi venku, lezla jsem po stromech a prožívala všechna možná dobrodružství a hry. Sbírali jsme houby, chodili na maliny a lesní jahody. Ráda jsem se s babičkou rýpala v zemi, v hlíně, a to mi zůstalo dodnes. Na zahradě u nás na chalupě pěstuji bylinky a zahradničím. Na období dětství s láskou vzpomínám a není dne, abych si nevzpomněla, jaká dobrodružství jsem díky dědovi a babičce na Vysočině zažívala. Příroda je můj druhý domov. Život bez ní si nedokážu představit.

A nakolik Vás ovlivnila profese Vašich rodičů, kteří byli oba dva výpočetní technici. Proč jste se stala ekonomkou?

Myslím, že mne to částečně ovlivnilo. Z dnešního pohledu byli rodiče "ajťáci", ale to slovo v osmdesátých letech ještě nikdo neznal. A asi jsem byla jedna z prvních dětí, které na vlastní oči vidělo jak ten obrovský sálový počítač, tak i osobní PC z JZD Slušovice. Což byla v té době náhražka západních počítačů a šlo na něm hrát i hry. Takže když mne maminka nebo tatínek vzali do práce, tak ty první hry jsem si tam mohla na počítači i někdy zahrát.

A čísla mne bavila od malička. Po revoluci, když moji rodiče začali podnikat, měli malou rodinnou účetní firmu a já jsem jim od svých šestnácti let pomáhala. Tenkrát v těch šestnácti jsem předpokládala, že budu v naší rodinné firmě jednou pracovat, takže mi přišlo logické jít studovat ekonomii. Bylo to pragmatické rozhodnutí.

Později po ukončení vysoké školy začaly přicházet výzvy, které byly jistým "životním dobrodružstvím", a ty mne posunovaly dál, ať už to byly výzvy pracovní, nebo životní. Každá výzva, která s sebou nese překonávání překážek, člověka posunuje a zoceluje, a já jsem vděčná i za neúspěchy a prohry, z kterých se člověk poučí.

Vždy jsem měla v sobě nutkání, které mne prohánělo dál. A pokud jsem seznala, že věci kolem nejsou úplně v pořádku, jak by měly být, tak jsem se snažila přijít s podnětem, snažila jsem se stavu věcí porozumět, pojmenovat je a ukázat na slabiny. Jsem přesvědčena, že když porozumíme problému, vidíme cestu a řešení, tak je důležitá odvaha se nevzdát. Kromě vize často pomůže namísto síly nabídnout empatii. V tom mimochodem vnímám velkou sílu žen.

Každého, kdo zná Váš profesní růst a kariéru asi napadne otázka, jak se dá skloubit role starostlivé maminky s tak náročnou profesí?

Všech svých profesních úspěchů jsem dosáhla díky obrovské podpoře mého muže. Jsme spolu více jak 25 let, máme spolu dva syny a můj muž mi byl vždy velikou oporou. Jsme partneři, podporujeme se navzájem a už čtvrt století jsme jeden druhému rádcem i inspirací. Vždy jsme se na sebe mohli spolehnout.

Během období, kdy byly děti malé, jsme měli i veliké štěstí na pomoc našich babiček. Jejich obětavá pomoc nám oběma umožnila najít si čas a prostor pro naše poměrně náročná povolání.

A již od doby, kdy byly děti malé až do dnešních dnů jsme se museli naučit dobře si zorganizovat kalendář, naplánovat a sladit náš pracovní program s programem rodiny alespoň na týden dopředu.

Uvědomuji si, že ne všechny ženy mají takovou oporu jako mám já, mnohým ženám chybí babičky, nebo bydlí od nich daleko, a proto moc obdivuji všechny ženy, které dokáží skloubit svoji roli maminky s rolí své profese. Myslím, že v tomto má naše společnost ještě rezervy. Musíme vytvořit ženám pružnější podmínky, tak aby mohly uplatnit svoje znalosti a zkušenosti a při tom se věnovat i péči o děti. Doba pandemie covidu ukázala, že jde mnohdy odvádět kvalitní práci i z domova.

Respekt a obdiv zasluhují všechny ženy, bez jejichž nasazení se společnost neobejde. Zdravotní sestřičky, učitelky v mateřských a základních školách, pečovatelky, prostě všechny ženy, které se obětují pro druhé.

Pokud jde o sladění péče o děti s prací, tak v tomto ohledu jsou podle mne v nejobtížnějších životních situacích maminky samoživitelky a tatínkové samoživitelé. Těm nejen, že se nedostává dostatek času na ně samotné, ale často mají nedostatek financí na provoz domácnosti a na rozvoj dětí. To vnímám jako hodně bolavé místo naší společnosti.

Když vás poslouchám, čím vším se ve svých snahách a úvahách zabýváte a kolik profesních aktivit zastáváte, které všechny jsou náročné jak na čas, tak i na psychiku, tak mne napadá otázka, kdy a jak relaxujte, jak dobíjíte tolik potřebnou energii na všechno co zastáváte a stíháte?

Baterky dobíjím s rodinou a v přírodě. Jsme sehraný tým, rádi jezdíme na výlety, jezdíme na kolech i lyžujeme, a když je čas, tak rádi vyrazíme na hory. Všude je krásně, máme malebnou zemi, s nádhernou přírodou, která mne vždy spolehlivě pozitivně nabije.

Mou srdcovou záležitostí je ale Vysočina, kde máme chalupu. Miluju rána, kdy mohu brzy vyrazit sama do lesa a vidět ho, jak se probouzí. Druhým takovým místem je probouzející se voda – řeka, nebo rybník. Ráda brzy ráno zajdu k rybníku na ryby, v tichosti pozoruji probouzející se život. Je to čas na přemýšlení i meditaci. A když nějaká ryba zabere, tak to je doping jako hrom. (usmívá se)

Moc dobře mi dělají naše společné rodinné víkendové večeře a obědy. Ráda vařím a když na sebe máme čas, tak chutná večeře, po které si povídáme a vnímám rodinné pouto a harmonii, tak to je pro mne pohlazení po duši. Tyhle momenty většinou prožíváme na chalupě, tam bývá na vaření a společně strávené chvíle více času.

A máte někdy čas i sama na sebe, jak o sebe pečujete?

Toho času bohužel moc nemám. Už jsem říkala, že pro mne je čas strávený s rodinou tím nejcennějším, a tak pokud mám volno, trávím jej nejraději s rodinou. A pobyt v přírodě je pro mne natolik blahodárný, že má podobné účinky jako na někoho pobyt v salónu. Snad jedinou výjimkou, kdy věnuji jistý čas péči, je kadeřník.

A dostává se Vám kromě sportu a pobytu v přírodě i času na kulturu?

Bohužel ne tolik, kolik bychom chtěli. Jsme vášnivými filmovými diváky a v období covidu jsme měli čas shlédnout spoustu výborných filmů. Když nám vyjde čas, moc rádi navštívíme divadlo i koncerty. Velmi rádi máme třeba Smetanovu Litomyšl, na jejíž zahájení se i letos chystáme. To je pro nás vždy svátek kultury v krásném prostředí. A samozřejmě taky máme velmi rádi adventní koncerty.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?

Pro mne osobně jako pro maminku dvou kluků a manželku je to zdraví a láska v rodině i ve společnosti. V našich společných životech, je to ještě podtrženo dobou, ve které žijeme, je to mír, svoboda, spravedlnost a láska k bližnímu.

V současné době mne pohání stále to stejné nutkání, které mne vždy posunovalo dopředu a prohánělo mne přijímat výzvy. Chtěla bych být společnosti prospěšná, nabídnout svoje schopnosti, zkušenosti a vize, o kterých v posledním období intenzivně rozmýšlím.

Když jsem se připravovala na rozhovor s Vámi, nebylo možné si nevšimnout jednoho z témat Vaší možné kandidatury. Naše rozhovory vedeme povětšinou se zajímavými ženami, různých profesí a zájmů. Toto bude zřejmě poprvé, kdy si povídáme s nejmladší rektorkou univerzity a zároveň možnou kandidatkou na prezidentku.

Asi se mnou budete souhlasit, nakolik jsme si ženy v mnohém podobné, tisíce a tisíce žen spojují stejné či podobné zkušenosti, starosti a radosti maminek svých dětí. Podobné potřeby žen řešit dennodenně péči o děti a o rodinu a při tom všem souběžně zvládnout své vlastní uplatnění ve své vlastní profesi, mnohdy s náročným pracovním zařazením. Když mluvím se ženami, uvědomuji si, že se musí naučit dosahovat více konsensu, umí více naslouchat a jejich rozhodování není tak silně ovlivněné vlastním egem. Myslím, že silou žen není fyzická síla, ale síla empatie a láska. A domnívám se, že o jakémkoliv zařazení, či postu, ať je jakéhokoliv významu, by měly rozhodovat osobnostní předpoklady, odhodlanost, kompetence, odbornost, životní a profesní zkušenosti, a způsobilost.

Byla jsem od mala vedená k zodpovědnosti, za sebe i za své okolí. K poznámce o kandidatuře mohu říci, že v současné době pracuji velmi zodpovědně, s respektem a pokorou na krocích, které by mne mohly přivést k další životní výzvě.