V seriálu "Ulice" hraje Markéta (50) ženu Pavla Kříže. V civilním životě se před třemi lety vrátila ze Švýcarska, kde žila 14 let. V současné době žije spokojeně s přítelem Honzou, synem Tomášem, třínohým kocourem a s malým psem. Byla jste provdaná za Švýcara a první rok jste spolu žili v Londýně. Jaké to bylo? On žil v Londýně už 5 let. Spolu nám bylo fajn. Objevovali jsme nové věci a žili pro sebe navzájem. Byli jsme na sobě závislí, měli jsme své rodiny daleko a hodně nás to stmelovalo. Možná, že kdybychom tam zůstali nebo odjeli jinam, bylo by to lepší. Jenže jsme se přestěhovali do jeho rodného Švýcarska. Znali vás jako herečku ve Švýcarsku? Prvních 5 let nikdo nic nevěděl, brali mě prostě jako manželku bankéře. A přestože jsou bankéři úžasní, nebankovní svět jim je vzdálený. O České republice také nic nevěděli, takže se ani moc nezajímali. Ale podařilo se mi zaujmout je jako člověk. Trochu jsem tam ty studené čumáky rozehřála (...smích...). Když jsem jim pak řekla, že jsem herečka, divili se, proč to nedělám, a tak jsem s tím pomalu začala. Jak jste se tam dostala k herectví? Jednoho dne jsem někam jela v autě a v rádiu hlásili, že vypisují casting na dívky ve věku 17 let, které umí jezdit na kolečkových bruslích. Napadlo mě, že je škoda, že neumím bruslit, až pak mi došlo, že nesplňuji ani věk (... smích...). Pak ale pokračovali a já zaslechla, že také hledají ženu okolo 40 let schopnou přeměn, a v tu chvíli jsem pocítila svou šanci. Vzali mě, nabrala jsem první dech a pak už jsem hrála. A co těch prvních 5 let, kdy jste nehrála? Byla jste ženou v domácnosti? Přesně tak. Bydleli jsme 8 kilometrů od Curychu a já pořád jen uklízela. Žili jsme na okraji lesa, takže první 3 roky jsem mluvila hlavně se svým synem. Naštěstí začal mluvit brzy, tak to ještě docela šlo. Měla jste pak ve Švýcarsku nejen sousedky, ale i kamarádky? Ano, a spoustu! Překvapilo mě, že když jsme se s Tomášem stěhovali zpátky do Čech a v 6 hodin ráno se chystali na letiště, zazvonil zvonek a přede dveřmi stály moje kamarádky, každá s růží. Přišly se rozloučit a já brečela, došlo mi, že mě měly opravdu rády. Jen to nebylo takové to kamarádství, kdy spolu vzpomínáte na dětství nebo na školu. Co bylo na stěhování nejtěžší? Přesun našeho třínohého kocoura. Je polodivoký a řešili jsme, jak ho za 9 hodin zvládneme autem převézt, aby se mohl vyvenčit, ale neutekl. Nakonec nám pro auto přijel kamarád a my letěli letadlem, abychom ten přesun s kocourem zvládli. Jak vlastně přišel o nohu? Když mu byl rok, usnul na poli a kombajn mu přejel nohu. Zvířata prý, když slyší hluk, přitisknou se instinktivně k zemi, což bylo v té chvíli špatně. Pak se zraněný doplazil domů, takže chtěl být zachráněný. Říkala jsem si, že to strašné neštěstí bylo k něčemu dobré. Tomáš už jako malý kluk pochopil, že i postižení tvorové jsou hodni naší lásky. Musela jste syna ke stěhování přemlouvat? Ne. Řekl, že se mnou půjde kamkoliv, dokonce to napsal i do své školní práce. Přímo mi to neřekl, ale jeho učitelka mi to prozradila. Jsem moc ráda, že mám tak úžasného 16letého syna. Jaký byl návrat do Čech po tolika letech? Jezdila jsem sem asi 3x ročně a navíc mi kamarádky posílaly výstřižky z novin, takže jsem byla v obraze. Hned po návratu jsem začala řešit bydlení. Potřebovala jsem pro nás vytvořit nový domov. Svěřuje se vám syn, jaká se mu líbí děvčata? No, někdy. Ale spolužačka prý to není žádná. Jste připravená, že si jednou přivede domů slečnu? Určitě, a myslím, že budu tolerantní. Po jaké době jste potkala svého nového přítele? Přijeli jsme sem v červenci a o 10 měsíců později jsem ho potkala. Kamarád mi radil, abych vypadla z Prahy, abych se nadýchala vzduchu v přírodě. Poslal mě na Šumavu do penzionu, a tak jsme s Tomášem a s jeho bratrancem vyrazili. Bylo tam tak krásně, že jsem šla i na country koncert, přestože tenhle styl hudby není můj šálek kávy. On hrál na kytaru, zpíval a šíleně se mi líbil. Jenže jsem si nevěřila a nějakému vztahu už vůbec ne. V hlavě už jsem spřádala plán, že jestli si řekne o moje telefonní číslo, dám mu špatné. Jenže on si dlouho neřekl (... smích...). Pak jsem doufala, že mi dá třeba lísteček za stěrač, ale taky nic. Když jsem mu to pak zpětně vyčítala, suše odvětil, že ani nevěděl, které auto je moje. To s rozdáváním špatných čísel je nějaká taktika? Praktikovala jsem ji v mládí. Automaticky jsem chlapcům dávala číslo své kamarádky, kterou jsem ale předem varovala, že jí asi někdo bude volat (...smích...). Teď s přítelem Honzou žijete, nevadí vám jeho práce? Opravuje zbraně... Ne, máme trezor, ve kterém jsou ukryté. Strach nemám, dokonce jsem byla na střelnici a zkoušela střílet. A šlo vám to? No, byla jsem nejlepší. Asi to bylo štěstí, které prý sedá na blbce (...smích...). Když jsem se radovala, že jsem se trefila, a mávala přitom pistolí, padali chlapi k zemi. A co ženské zbraně? Používáte je často? Určitě, a moc mě to baví. S Honzou začínám svoje ženství zase čechrat a opatrovat. Můj bývalý muž byl nejraději, když jsem byla ostříhaná nakrátko, nenamalovaná a ve volném tričku. Pak jsem si po 8 letech manželství koupila boty na podpatku, byla jsem vyšší než on a z toho byl nervózní. Můj současný přítel je velký chlap, takže tyto problémy nemáme. A co svatba? Nebude, a děti neplánujeme. Přítel má tři a já jedno, to stačí. Svatba není důležitá, třeba si ji vystrojíme až na stará kolena. A co když vás požádá o ruku? No, tak to bude zapeklitá situace. Na to se asi nedá říct ne...