2°C
Jste křtěná jako Anna Julie Daniela Silva. Jak vám říkají doma?
Mamka mi nejčastěji říká Andulko. Nedokážu si představit, že by z Andulky přesedlala na třeba Danušku. Tak mi ani nikdo neříká. Maximálně tehdy, když hodně naštvu mého nejlepšího kamaráda, tak na mě vždycky vyjede „Anno Julie Danielo Silvo Slováčková“. Pravda ale je, že v občance mám uvedeno pouze Anna Julie. Nejraději mám, když mi lidi říkají Aní, Aničko, Andulko… Ale formálně se představuji a mám ráda, když mě uvádějí jako Annu Julii.
Zmiňujete mamčino láskyplné oslovení. Nedá mi to se nezeptat na to, jak se dá smířit s tím, že jsou vaši rodiče dost často v bulváru. Zlobíte se na ně, když o svých eskapádách s novináři sami mluví?
Zlobím. Už jsme kolem toho vedli dlouhé debaty. Nejvíc mě štve, že jsem do té kauzy nějakým způsobem zahrnutá. V 99 % v situaci, když se mě nějaký novinář na tu jejich „kauzu“ zeptá, tak reaguji tak, že na to nijak reagovat nechci. Oni mají svůj život, já mám svůj život. Rodiče si nevybíráme a já je budu milovat i přes ten jejich věčný mediální humbuk. Bohužel s tím ale sama nic neudělám. Jeden čas jsem si i říkala, že přestanu úplně poskytovat rozhovory, že už jsem z toho jen unavená a otrávená ze všech těch titulků vytržených z kontextu jen pro to, aby si to lidé koupili. Ale měla jsem pak pár moc hezkých rozhovorů, kde novináři nekladli ty klasické otázky, u kterých si myslím, že už snad můžou mé odpovědi okopírovat z jiných rozhovorů.
Anička má nyní těžkou dějovou linku v Ordinaci:
Tak snad nebudu ten případ. Vrátíme se k vám. Už jako tříletá jste nadabovala několik CD Krtečka, což vás asi předurčilo pro showbyznysovou kariéru. Nikdy jste nechtěla dělat něco, kde nebudete tak vidět?
Ale jo, to víte, že chtěla. Chtěla jsem třeba kreslit, studovat design, dělat něco méně lidem na očích. Ale hudba mě tak nějak pohltila, stejně tak i lidé v ní. Takže v momentě, kdy jsem si k tomu sama našla cestu, už to bylo víceméně jasné. Měla jsem (a stále v hloubi duše mám) ambice, že si jednou otevřu nějakou vlastní hospůdku nebo kavárničku nebo bistro… Ale to vidím až tak za dvacet let. Je to takový můj malý, odvěký sen.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
