Hororů je kolem nás tolik, že u filmu se stresovat nechce. Proto Iva Janžurová (66) nejčastěji točila komedie, které dodnes rozdávají smích a dobrou náladu. Výjimečná herečka ale myslí víc na svoji rodinu než na práci. Když jste ve filmu "Výlet" hrála s oběma svými dcerami, objevila jste v nich něco, co jste do té doby nevěděla? "Výlet" nebyl naším prvním pracovním setkáním. Na jevišti i před kamerou jsou moje dcery samostatnými herečkami a velmi správně se sice jemně, nicméně energicky distancují od veškerých příbuzenských vztahů. Při filmařských pauzách si udržujeme běžný druh vztahů, velmi dobře vím, že na place nesmím působit jako jejich dohlížející matka. Ani upravit pramínek vlasů jim nesmím! Při natáčení "Výletu" jsem zažila jednu krásnou scénu, kdy jsem se měla rozplakat a režisérka Alice Nellis mi dcery postavila vedle kamery, abych měla reálný pohled. Tam jsem se málem během té scény dala místo pláče do smíchu, protože jsem najednou uviděla obličejíčky svých dcer - celé zkrabatělé nefalšovaným soucitným žalem. Působily dojemně komicky. Jen jsem si v tu chvíli nebyla jistá, jestli je dojímám jako matka v civilu nebo jako matka z toho filmu. Je nějaká činnost, u které si zaručeně odpočinete? Třeba ruční práce, ty jsou pro mě takovým relaxačním únikem. Jestli jsem něčím proslula u filmu, tak tím, že jsem vždycky ve všech pauzách něco pletla, šila nebo montovala! Pak mě ale zaujal počítač, kterému jsem se začala věnovat, protože zaostat za tou prudce vzedmutou hladinou techniky by jednomu mohlo přinést problémy! Fakt je, že jsem si fandila, myslela jsem, že mi to všechno půjde daleko rychleji. Někdy mívám pocit, že se celá ta technická civilizace musí zhroutit, že se zahltí vlastním tempem! No co, umím si upéct chleba, vypěstovat si základní druhy zeleniny, z rybí kosti si udělám jehlu a z větévky háček. Také na sebe si něco spíchnu. Přežijeme! Je něco, co si vždycky ráda dopřejete? Sladkosti, dobré jídlo...? Dobré víno. To je požitek, který si umím vychutnat. Ale k radosti z vína se musí dospět. Nedovedu si představit, že bych před 30 lety mohla mít z vína takový dojem jako dnes. Kdysi jsem brala víno jako prostředek k získání lepší nálady, kdykoliv se mi něco nepovedlo - nebo k získání ještě lepší nálady, když se něco povedlo! Ale pak jsem tu a tam zavítala do sklípku na Moravu, víceméně to bylo na našich zájezdových šňůrách, a tam jsem zjistila, že víno není jen červené a bílé. Myslíte, že ve víně je skutečně pravda? Tohle rčení je o tom, že víno dokáže rozvázat jazyk a lidé přestávají pod jeho vlivem kontrolovat svoje zámlky, svá tajemství, lásky i zášti, takže leckdy vypluje na povrch to netušené. Ale já bych to ráda otočila. Myslím, že ve víně je pravda především o vinaři. Lidé vás vnímají především jako komediální herečku. Je to velké břímě dělat humor? Vypracovala jsem si takovou teorii, že jak komedie, tak i dramata vycházejí z jednoho základu. I komičnost vzniká nejlépe tehdy, když postava o něco upřímně a se vší vážností usiluje. A pokud to přesahuje její síly, vzniká zcela zákonitě komická situace. Humor jako břímě, to je moc pěkná otázka, těžko ji stačíme probrat, ale zhruba: břímě to je, to jo. Kterého setkání si nejvíce vážíte? Vyhnu se přímé odpovědi, abych někomu neukřivdila. Zažila jsem hodně krásných setkání, ať už to bylo s člověkem, který je mimořádně vážený, je to machr ve své profesi. Anebo s paní z vesnice, která vám vypráví, jak se kdysi chodívalo do lesa na dříví, jak tam potkala jako děvče knížete Schwarzenberga na koni. Co je pro vás největším uznáním? Jde o nahodilé věci. Jednou dostanete třikrát za sebou růži bez podpisu, jindy sedíte v restauraci zasmušile, že vám divadlo včera nevyšlo podle vašich představ, a jdou kolem vás lidé a řeknou: "Včera jsme byli v divadle a vy jste byla skvělá." To se ve vás všechno rázem změní a chmury odplynou do nenávratna. A když slyším od náhodných lidí ocenění něčeho, co jsem třeba dělala už dávno, ale oni si z toho pamatují i detaily, které já sama už dávno nevím - tak třeba právě to mi lahodí a léčí mě z úmyslu všeho nechat a jít si štrikovat někam pod strom. V co věříte? Vždycky jsem potřebovala cítit smysl všeho, co dělám.