Režisérka Alice Nellis vypráví ve svých filmech ženské příběhy. Ten poslední, "Tajnosti", který je od poloviny května v kinech, je příběhem překladatelky Julie, která si začne uvědomovat, že s jejím dosavadním poklidným životem není něco v pořádku. Krátce před natáčením "Tajností" jste se stala maminkou adoptivní dcery Elly. Neuvažovala jste o tom, že projekt zastavíte a budete matkou "na plný úvazek"? Když vám zavolají, že pro vás mají dítě, tak se vám hlavou honí tisíc věcí, mezi nimi je určitě i ta, že máte chuť nechat úplně všeho a být maminkou. Ale reálně jsem o tom příliš neuvažovala, protože všechny přípravy už byly rozběhnuté, měla jsem zodpovědnost za hodně dalších lidí, kteří už dané věci věnovali čas a byli by najednou bez práce. Mám manžela, který se na Ellu těšil úplně stejně jako já. A díky tomuto svému závazku, který jsem chtěla dodržet, si ji mohl užít. Ten měsíc a půl, kdy jsem točila, byl tatínkem v domácnosti. Jak se dá zvládnout péče o malé dítě a natáčení, když filmařský štáb pracuje někdy i 12 hodin denně? Máte vůbec čas dceru si pořádně užít? Samozřejmě, že to není jednoduché. Někdy se mi po Elle tak stýskalo, že jsem poprosila manžela s chůvou, aby se s ní za mnou stavili v práci. Naštěstí jsme celý film natáčeli v Praze, a tak, i když jsem ji někdy během dne vůbec neviděla, měla jsem to potěšení ji každou noc nakrmit a nechat si ji usnout v náručí. Po dni plném shonu to bylo opravdu moc krásné. Když začínáte psát konkrétní příběh, stojí na počátku nějaká určitá situace, která děj spustí? Někdy je to jen drobnost, nějaký silný obraz, který člověku uvízne v mysli. U tohoto filmu to byl den, kdy umřela zpěvačka Nina Simone. Ne, že by se mi snad v ten den stalo to, co hrdince mého filmu, ale prostě jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem hrávala na klavír a uvědomila jsem si, jak je nyní všechno jiné, složitější. K natáčení celovečerního filmu jste se vrátila po několika letech. Co vlastně může dělat a dělá režisér, když netočí? Může dělat cokoliv jiného. Já jsem režírovala v divadle a psala, což je pro mě vlastně jen jiný prostředek k témuž - vyprávět příběhy, vytvářet obrazy a hledat silné citové podněty. Ale také jsem třeba hodně četla, pracovala na zahradě, učila jsem. Myslím, že pro každého režiséra je docela zdravé chvílemi nerežírovat. Vaše první filmy byly spojené s Ivou Janžurovou a jejími dcerami, nyní jste pracovala se zpěvačkou Ivou Bittovou. V předešlých případech jste byly v blízkých vztazích. Jak to bylo s Ivou Bittovou? S Ivou Bittovou jsme se před tímto projektem osobně neznaly. Nyní po několika měsících intenzivní společné práce mám pocit, že ji znám až neuvěřitelně dlouho a myslím, že už to tak i bude. Iva je pro mě nejen úžasná herečka, ale také člověk, kterého toužím mít ve svém životě. Vaše příběhy jsou často označované jako ženské. Měli by na váš nový film chodit muži? A co by si z něj mohli nebo měli odnést? Proč chodí ženy na filmy, které natočili muži? Protože když jsou ty filmy dobré, tak je jedno, jestli je natočil muž nebo žena. A když je natočil muž, můžu se jako žena dozvědět něco o tom, jak muži svět vidí, jak vidí nás ženy, jak funguje jejich způsob uvažování, a také city. Tohle přece pořád toužíme pochopit - jak muži fungují - protože s nimi žijeme. A s filmy, které natočily ženy, je to stejné. Muži, kteří se na ně vydají do kina, jsou ti mazaní chlapíci, kteří se o nás a potažmo o sobě chtějí něco dozvědět, aby se jim pak s námi žilo lépe.