Dodatečně blahopřeji! Muzikál Elisabeth, který jste režíroval, získal čtyři nominace na Cenu Thálie. To je velký úspěch pro oblastní divadlo.

Je to tak. Byly nominovány obě představitelky titulní role a oba alternanti Smrti, přičemž Pavel Režný tu cenu dostal.

Takže pomáháte plzeňskému divadlu na výsluní.

A ono zase pomáhá mně, aby nám na tom výsluní bylo dobře. Snažím se, aby se o něm vědělo, protože má být na co pyšné.

Oslavili jste to?

Jak jsme neustále neměli povoleno shromažďovat se, tak žádná bujará oslava neproběhla a ani nevím, jestli dodatečně nějakou uskutečníme. Osobně budu nejšťastnější, když to oslavíme prací a když za námi bude vidět.

Kromě Elisabeth jste nastudoval i muzikál Billy Elliot, který se rovněž těší velké přízni diváků…

To bylo taky předloni a v předešlých letech to byl například muzikál Sweenney Todd, který mám moc rád. Jsem na něj pyšný. Hrajeme ho už tři roky. Teď se chystáme na Něco shnilého, což je broadwayská novinka, řachanda. A od května začneme hrát pandemie nepandemie.

Pro koho?

Sobě pro radost. Ale především proto, že musíme. Už během jarní pandemické pauzy jsme zjistili, jak strašně se podepsala na kondici našich účinkujících. Pohybové, paměťové a hlavně hlasové. Sami se ozývali: „Co to je? Ten hlas mě najednou neposlouchá. To jsem nikdy nezažil.“ Coby profesionální herci jsme jednoduše nuceni udržovat se neustále v kondici. Naštěstí to máme už povolené, takže s rozestupy a s rozumem neustále zkoušíme a vlastně i hrajeme. Kostýmy, světla, orchestr, všechno je v pohotovosti a jednou – ale spíš dvakrát – měsíčně, kvůli alternacím, hrajeme každé představení, které máme na repertoáru. Zatím jen pro prázdné hlediště, ale až nám do divadla vpustí diváky, budeme připraveni.

Nestačilo by, kdyby se kolegové udržovali v kondici doma zpěvem u klavíru?

To není ono, obzvlášť v případě muzikálu. Možná, že popoví zpěváci se doma můžou cítit jako na koncertě, když si zapnou mikrofon, ale divadlo je něco jiného. Tady musíte přeběhnout dvacet metrů dlouhé jeviště, do toho zpívat, a když ne rovnou dělat hvězdy, tak aspoň tančit valčík. Tohle všechno po hercích chci, abychom byli divadlo evropského formátu, a ne jenom oblastní. A k tomu si doma podmínky nevytvoříte. Nehledě na to, že všichni víme, jak vypadají novoroční předsevzetí. Řeknete si, že začnete se sportem, dvakrát si zacvičíte a potřetí se vám už nechce. I když se k tomu sebevíc nutíte, pořád je lepší, když vás k tomu přiměje režisér nebo choreograf, který řekne: Dělej, přidej! Máš těžký zadek!

Nebo: Máš silná stehna! Musel jste už někomu říct, aby zhubl?

Jako Filip Renč, který je známý tím, že každé herečce slibuje: Obsadím tě, ale zhubni!... Já jsem si umínil, že to nikdy neudělám, ale čas od času k tomu dojde. Holkám se to říká hůř, ale klukům bezostyšně naservíruji: Hele, abys mohl dělat prince, musíš vypadat líp!

Kdy jste to řekl naposledy?

Minulý týden. Týkalo se to představení Něco shnilého, které právě připravujeme. Protože chci, aby Shakespeare, jedna z hlavních postav, byl krásný sexy kluk.

O čem je děj?

O Shakespearovi, o době, ve které žil, a o jeho soupeřích, což jsou dva mladíci, kteří dělají psí kusy, jenom aby ho trumfli. Doufám, že název diváky nebude odpuzovat, ale lákat. Je to doslovný překlad z angličtiny. Odkazuje na Hamletův slogan a slibuje srandu. Viděl jsem ten muzikál před pěti lety na Broadwayi a naše divadlo je teprve druhé v Evropě, které ho bude mít ve svém repertoáru.

„Vaši“ herci hrají s obdivuhodným nadšením. Musím říct, že naposledy jsem takové zapálení viděla na muzikálové scéně v devadesátých letech. Vnímáte to stejně?

Protože jsem jako herec byl těch slavných devadesátek účasten a hrál v pražských divadlech, tak vím, že nejlepší výkon jsem odevzdal ve chvíli, kdy po mně režiséři „šlapali“ a chtěli strašně moc. Jakmile řekli „jó, Lumír, ten bude šikovnej, on si tu roli nějak udělá“, začal jsem být nespokojený a asi jsem ztuctovatěl. Proto chci tentýž neklid dopřát i svým hercům. A ne, že tady budou v teplíčku v angažmá s vědomím, že beztak nějakou roli dostanou. Ne, dostanou ji jenom v případě, že ji opravdu vyšijí a budou srovnatelní s Evropou. Já se nechci porovnávat s Prahou, Brnem nebo Ostravou, ale s Anglií, Rakouskem, Německem, Amerikou... Vím, jak tam dělají muzikál, tak proč ho nedopřát i českým divákům? Tu opravdu špičkovou kvalitu. A naši herci toho schopni jsou.

Ale čím to, že ten rozdíl je tak obrovský? Je to tím, že muzikáloví herci v Praze jsou obsazovanější, a tudíž i emočně otřískanější?

Myslím, že je to tím, že po svých hercích žádám maximum a nespokojím se jenom s nějakou exhibicí. Musí si to uvědomit a nést zodpovědnost za to, že pokud nebudou dostatečně nastartovaní a sršet energií, tak to divadlo můžeme zavřít. Kdežto v Praze se hraje za čárky. Zahraješ, odškrtneš. A začíná to už tvůrci, inscenátory. Všechno jsou to lidi z šoubyznysu. Od filmu, baletu… A není mezi nimi žádný výjimečný. I já měl problém, když jsem v pražské Hybernii režíroval Přízrak Londýna, tamní herce „oživit“. Protože tamhle mají kšeft, tady vystoupení a k tomu si každý hraje po svým. Ale já chci, aby fungovali spolu. Musí hrát jako parta, společně vytvořit atmosféru, a ne, že přijdou na jeviště jeden po druhém a předvedou, jak vysoko umí zpívat.

Jak jsou na tom plzeňští herci v současné době finančně?

Co se ekonomiky týká, tak mi naskakují ne pupínky, ale doslova vředy. Mám úplný vztek, jak je náš rezort řízený. Nikdo nás nezaštiťuje, nemáme ministra, který by se o nás staral a naším jménem někde mluvil. Stát kulturu z vteřiny na vteřinu odstřihl. To je odporné. Herci, co u nás hostují, jezdí teď taxíkem, pracují ve skladu a uklízí, aby se nějak uživili. Nemyslím si, že by měl stát platit lenochy, kteří se nedokážou živit jinou prací, ale ochránit je aspoň před nesmyslným placením záloh na daně nebo jim vysvětlit, co si počít se svou profesí, by mohl. Je to fakt zoufalý. A žádná naděje, žádné vyhlídky na změny. Na začátku nám řekli, že nás zavřou na čtrnáct dní, a přitom na ministerstvu už tenkrát moc dobře věděli, že to budou tři měsíce. Balamutili nás. A pak přišli s tím, že jsme se nechovali hezky, tak budeme zavřeni další týden, a tak to pokračovalo dál a dál. Přitom vlastní zákazy bohorovně porušují. Tím pádem si z nás vychovali buřiče, takže všichni kverulujeme, brbláme a nevěříme vakcínám. Že s nimi mají zpoždění dva měsíce, jim taky nevadí. Ale nám, lidem v kultuře, ano, protože budeme o další dva měsíce déle hladoví.  

Jak je na tom konkrétně váš muzikálový soubor?

My, kteří jsme tu zaměstnaní, jsme na tom dobře, protože divadlo je řízeno a podporováno městem Plzeň, za což jsme mu vděční, a jsme si jistí, že mu to vynahradíme, až se divadlo zase otevře. Věříme, že na něj opět budou moci být hrdí. A hostující umělci u nás mají za každé neodehrané představení do konce sezony polovinu honoráře. Ale přesto jim to nestačí ani na nájemné a hledají si příležitostnou práci. 

Jaké to je hrát před prázdným hledištěm?

Stejné jako při zkoušce. Nenastartuje vás to tolik, protože chybí divák. Když je dojatý nebo se zasměje, je to obrovská energie, která vás povzbudí. Teď jsme o ni ochuzeni, ale já se to hercům snažím vynahradit. Křičím na ně: “Ty, tam v páté řadě, vidím, že se hrbíš!" (smích)

Jak se vám podařilo získat pro Billyho Elliota Ivanu Chýlkovou?

Jednoduše. Řekl jsem jí, že udělám dobrý představení. Nejprve se zdráhala, že prý je to pro ni daleko, jezdit hrát až do Plzně, ale když se dozvěděla, že jde o Billyho Elliota, vyhrkla: „Ježíši, to chci hrát, to je jediné, co chci!“

Hraje učitelku baletu paní Wilkinsonovou…

…v růžových elasťácích a šusťákové bundě, s potítky na zápěstích a velkým zrzavým hárem na hlavě. Má tu roli strašně ráda a je v ní úžasná. Sarkastická, s cigárem v puse, a zároveň hrozně láskyplná. Když se skloní k malému Billymu, tečou jí slzy po tvářích, jak moc to prožívá, a dojaté je i publikum.

Jak si vedou představitelé Billyho?

To je problém, protože Billy Elliot je jedenáctiletý kluk, který by měl zpívat tenounkým hláskem. Teď jsme už skoro rok nehráli a obě původní alternace mezitím vyspěly a mluví jak dospělí horníci. (Děj se odehrává v drsném hornickém prostředí Velké Británie během stávky, pozn. red.) Tak jsme museli opět hledat malého Billyho. Ale ti noví budou za rok taky mutovat, a tudíž k neupotřebení. A pokud si mezitím kvůli neustálým zákazům neodehrají žádné představení před diváky… Zrovna sleduji, jak zkouší a lítají nad jevištěm na laně. Billy musí být malý klouček, který z ničeho nic propadne kouzlu baletu. A jeho kamarád Michael by měl být starý jako on, hlasové pískle, a ne baryton.  

Vy sám si už v ničem nezahrajete, na herectví jste rezignoval?

Nerezignoval. Loni v květnu jsme měli mít oficiální premiéru My Fair Lady, ale museli jsme ji přesunout. Nejprve na srpen, pak na listopad a teď máme další termín 23. ledna. Máme ji už nazkoušenou a já v ní hraji Higginse. Nastudování se ujal Marek Němec (hlavní postava seriálu Modrý kód, pozn. red.), kterého jsem poznal kdysi na DAMU. Už tenkrát koketoval s režií. A od té doby dělal činoherní inscenace, povětšinou komornější. Ale já, protože režíruji taky Studio Kamarád, kde Marek mluví Tryskomyšáka, jsem do něj čtyři roky hučel, aby se pustil i do muzikálu. Až když jsem mu nabídl My Fair Lady, což je spíš činohra se zpěvy, prohlásil, že to teda zkusí. 

Jak se cítíte jako Higgins?

Hrozně mě to baví. Ať už hraju nebo režíruju, vždycky se věnuji pouze jedné činnosti. Takže jsem nikdy nebyl takovým tím nešťastným hercem, který by to nejradši i zrežíroval, nebo režisérem, co chce vlítnout na jeviště, protože sám by to zahrál nejlíp. Naopak, hrozně si užívám, že jsem režisér a obdivuji herce. A když jsem herec, tak strašně potřebuji režiséra, vůbec mu do toho nekecám a naslouchám jeho připomínkám. A moc se mi líbí, jak o mě všichni pečují. Rekvizitářka mi chystá rekvizity, garderobiérka mě obléká, připíná motýlka… Jsou to pro mě sváteční chvíle.

Udělujete jako režisér pokuty?

Ne, ale vyhrožovat musím… Když někdo přijde pozdě na zkoušku, zamračím se. Co si pamatuji, tak herci, se kterými jsem dělal, byli nejzoufalejší, když jsem byl smutný. Mě ta práce musí bavit, aby bavila i je, a když tomu tak není, jsou z toho zoufalí a už mě tolik netrápí.

Kam jezdíte okukovat konkurenci, do Londýna?

Taky, akorát nevím, jak to bude teď po brexitu. Vždycky jsem přijel a už odpoledne šel do divadla. Teď, když jsou tam dlouhé fronty kamionů čekajících na odbavení… Dveře ke světovým muzikálům mi otvírá můj partner a zároveň dramaturg divadla Pavel Bár. Každý týden vysílá na Českém rozhlase Dvojce pořad Muzikál Express, a tím pádem ví o všech novinkách, na které je třeba si zajít. Takže jsme viděli přes šedesát představení v Londýně a asi padesát v Drážďanech, Vídni, New Yorku, Berlíně…

Získat licenci není problém?

Ne. Když jim Pavel napíše, že jsem režíroval Evitu, Funny Girl, Šumaře na střeše… A hlavně Elliota a Elisabeth, což jsou největší trumfy, tak pokud je dílo volné a neplánuje se jeho zfilmování, licenci dostaneme. Musíte mít ale zdatný tým, choreografa i výtvarníka. Když mají kredit jako ti, se kterými spolupracuji já, otevírají se vám možnosti.

Jak přísné bývají pak kontroly ze zahraničí?

Nejpřísnější návštěvu jsme měli paradoxně z Vídně ohledně Elisabeth. Oni si hlídají všechno. Kdybychom chtěli prodávat trička, tak určitě budeme muset napsat i to, jaké budou mít rozměry. Bez jejich souhlasu nemůžeme zařadit ani fotografii do programu. Měli jsem tady čtrnáct dní supervizora, který hlídal hudební stránku, a nakonec jsme se spřátelili. Je to skvělý chlapík, který byl u zrodu muzikálu Elisabeth, takže ho zná nazpaměť, a i když nerozumí česky, přesně ví, která slabika má v jakou chvíli zaznít. Zabýval se každou drobností, bylo až neskutečné, co všechno slyšel a s jakou precizností k tomu přistupoval. Ale já to naprosto chápu. Dohlížejí, aby jejich dílo bylo skvělé a aby se divákům líbilo.