Úterý 22. září 2020
Svátek slaví Darina, zítra Berta
Jasno 23°C

Lucie Vondráčková o novém vztahu: Seznamky se bojím, jsem stará škola

8. září 2020 | 06:00

Po kotrmelcích v soukromém životě si Lucie Vondráčková pomalu zvyká na novou životní situaci. S osmiletým Matyášem a pětiletým Adamem, které má ve střídavé péči s exmanželem Tomášem Plekancem, se zabydluje v novém domě. Ale nepřerušila kontakt se zámořím. Už tři roky je členkou unie herců v Kanadě, díky čemuž může pracovat tady i tam.

Je to víc než rok, co jste se z Kanady přestěhovala do Prahy. Už jste přivykla zpátky českému způsobu života?
No tak, je to rozdíl v některých věcech, ale zvykli jsme si.

V čem je rozdíl?
Není tu taková zima, po ulici nechoděj medvídci mývalové a je k dostání tvaroh…

A ten je pro vás tak zásadní? Neříkejte mi, že brambory s tvarohem jsou vaším nejmilejším jídlem.
(smích) Náhodou, se špetkou soli je to paráda! A taky je dobrý na meruňkový knedlíky. Ale abych byla upřímná, ze všeho nejvíc miluji sushi.

A další rozdíly?
V Kanadě nám před barákem nestáli paparazzi jako teď v Praze.

Myslíte, že je něčím provokujete?
Zřejmě ano. (smích) Ale myslím, že je tolik důležitějších, zajímavějších a výstřednějších lidí a událostí, že vůbec nechápu, proč se zaměřili právě na mě. Je mi úplně líto té jejich vynakládané energie.

Třeba chtějí vědět, s kým se scházíte, jestli nejste zamilovaná. Právo byste na to měla. Jste už na novou lásku připravená?
Teď to neřeším, je nám s dětmi dobře tak, jak jsme, a žádného dalšího člena rodiny nehledáme.

Nesledujete aspoň pro zábavu Tinder nebo jiné seznamky?
Vůbec. Nemám na to čas, chuť ani odvahu.

Agáta Hanychová si v Tinderu libuje. Našla tam všechny svoje novodobé partnery. Ale je pravda, že je stejně rychle opustila.
Agáta je větší střelec než já. Ničeho se nebojí, to se mi na ní líbí. Ale já jsem stará škola. Věřím na osud a nespěchám.

Vraťme se ještě k těm fotografům, co číhají před vaším domem. Asi je zaznamenali i vaši synové, jak jste jim to vysvětlila?
Oni už to zažili před dvěma lety, když jsme tu byli na dovolené. Já všechno házím do srandy, jsem prdlá máma. Líbil se mi třeba film Život je krásný, kde tatínek se smyslem pro humor a pohádkové příběhy vysvětluje svému synovi i daleko horší věci. Snažím se to tak dělat i ve svém životě.

Říkala jste, že ráda jíte i sushi, ale já jsem slyšela, že konzumujete jenom sushi. Kde jste mu přišla na chuť? 
Myslím, že v Los Angeles, když jsem tam před dvanácti lety byla na hereckém kurzu. Hodně lidí přijelo z Anglie, já byla mezi nimi jediná Češka, ale všichni z toho našeho hereckého ansámblu jsme ho tenkrát jedli. Tam mě to chytlo.

To je velké překvapení, že máte za sebou herecký kurz v zahraničí. Už jste byla zavedenou herečkou, když jste jej absolvovala, dalo vám to ještě něco?
Nejdřív jsem musela podstoupit poměrně velký a docela těžký konkurz. Jezdila jsem kvůli němu do Londýna. Byl to fakt drsný výběr. A na základě něj jsem se dostala do herecké skupiny, která odjela na čtrnáct dní do Los Angeles. Představili nás castingovým režisérům a byli jsme i v Lee Strasberg studiu, kde jsme měli několik hereckých hodin. Pro mě jako herečku to byla vynikající zkušenost.

V čem?
V tom, jak nás vedli, co nám předávali. Měli jsme za úkol vybrat a naučit se tři monology, samozřejmě v angličtině, a potom nás vedli, jak je udělat tak, abychom se dotkli osobních věcí v sobě, těch bolavých míst. Šli jsme až na dřeň a mně se tenhle způsob herecké práce moc líbil.

Byly jejich vyučovací metody jiné než v Praze na konzervatoři?
Tady na konzervatoři jsme vychováváni k tomu, že jednou budeme působit v divadle. Takže já jsem ve třeťáku nastoupila do Rokoka, hrála jsem v Romeovi a Julii, pak ve Višňovém sadu a dál se to nabalovalo. Všechno to ale byla činohra. Kdežto tam mi přišlo, že budoucí herce směřují víc k práci před kamerou. V tom to bylo jiný. Ale jinak si myslím, že poctiví herci jdou vždycky po podobné cestě při objevování nových postav, ať už mají za sebou jakoukoliv školu.

Zúčastnila jste se pak ještě nějakého hereckého campu v Kanadě?
Ne, v minulosti jsem jezdila hlavně na jazykové kurzy, protože mě vždycky bavily cizí jazyky a číst literaturu nebo vidět filmy v originále. V Kanadě jsem až do posledního dne těhotenství chodila na francouzštinu. Ale pamatuji si, jak nám na těch hereckých kurzech v Americe říkali, že pokud máme divadelní a filmovou práci ve své zemi, tak toho máme využít, protože tam všichni na svoji příležitost čekají. Mezitím pracují v baru a dělají všechno, jen ne herectví. Takže z toho plyne ponaučení, že člověk má být rád, když má různorodé nabídky a může hrát tam, kde se narodil.

Přitom vy jste rozjela kariéru i v Kanadě. Roztočila jste film Hotel Limbo. V jaké fázi se nachází?
V Kanadě jsem pracovala asi na pěti projektech a všechny jsem už dotočila. Nedávno jsem právě dělala postsynchrony na film Reflection. Pořád na mě čekali, abych svou postavu namluvila tam, ale přišla korona a nikam jsem jet nemohla. Tak jsme to postsynchronovali tady ve skvělém studiu Virtual, kde celkem často a moc ráda dabuji.

O čem je Reflection?
Je to kouzelný krátkometrážní snímek režisérky Elbiny Oulmachevové. Křehký příběh o lásce „na place“. Make-up artistka se zamiluje do herce, kterého líčí.

A vy jste ta make-up artistka?
Ano, takže jsem se musela konečně naučit líčit.

Copak jste to neuměla?
Moc ne. Když je třeba a jdu například na větší společenskou akci, make-up mi vždycky někdo udělá. A když ne, tak vypadám jak Viktorka od splavu. (smích) Mám to tak celý život. V tomhle směru jsem trochu lážo plážo. Ale teď jsem se musela naučit používat všechny ty štětce a štětečky a barvičky a ještě na muži, což je něco jiného než líčit ženu.

Nechtěly se po vás i speciální efekty?
Ne, naštěstí to bylo jen běžné civilní líčení. Ale do toho jsme jeli s mým hereckým partnerem Howardem Rosensteinem dialogy. A štáb byl trojjazyčný. Anglicko-francouzsko-ruský. Úplný Babylon.

Udržujete ještě kontakt s kolegy z filmu Perfect Kiss, který jste točila v Kanadě?
Samozřejmě. Dřív to bylo daleko horší, ale v dnešní době není problém, abychom byli propojeni prostřednictvím Facebooku a Instagramu.

Na druhou stranu, přátelství, která vznikají tímto způsobem, bývají dost pomíjivá. S někým točíte a pak se nikdy znovu nepotkáte.
To je asi pravda, ale u nás se s kolegy vídáme v divadle nebo při jiných projektech. A s těmi v zahraničí se sledujeme aspoň přes sítě, vidíme, co druhý dělá, jak se mu daří. Každý jsme se rozlítl někam jinam. Jeden z mých kamarádů dělá teď dubléra. V Amerických filmech má akční scény a jsou to hodně těžký věci.

Ptají se vás na váš život tady, zajímají se o něj?
Nejspíš mě sledují na Instagramu a na Facebooku. Stejně jako já je. Ale informace z osobního života si sdělujeme jinak. Nemám ráda, když se zveřejňují tímto způsobem. Nikdy jsem to nedělala. Veřejně se prezentuji hlavně prací a výsledky.

Připravujete něco nového s Martinou Adamcovou, jejíž Perfect Kiss byl českou kritikou zcela rozcupován?
Dělat s Martinou na Perfect Kiss byla pro mě velká zkušenost, moje první práce v Kanadě. Na základě ní jsem potom získala další příležitosti a to vše vedlo k členství v kanadské herecké unii. Nám je spolu na place moc fajn, takže s ní ráda budu zase točit. Někdy se film povede, jindy nepovede, ale život jde dál. Nevím, proč se tady z toho dělalo takové drama.

Ráda vás obsazuje i Tereza Hirsch, stáváte se pomalu její dvorní herečkou. Přitom se znáte chvilku. Ale máte spolu úspěchy. Po Beyond Her Lens, který byl všude dobře přijat, vás teď ocenili za klip Milování.
Ano, Milování bylo vyhlášeno v Torontu nejlepším videoklipem a minulý týden byly odtajněny nominace Mezinárodního festivalu PIIF, kde jsme s Terkou obě nominované za Beyond Her Lens. Uvidíme, jak to dopadne, ale už jen nominace v kategorii nejlepší herečka je příjemná.

Co konkrétního se rýsuje dál? Divadlo, muzikál, seriál?
Myslet v dlouhodobější perspektivě, třeba že za půl roku bude premiéra v divadle, nemá smysl. Protože všechno se s koronavirem změnilo, hodně věcí se zrušilo a nikdo přesně neví, co bude dál. Myšlení všech lidí, ať už dělají umění či pracují v hoteliérství, se zúžilo na tady a teď, a tak to mám i já. Ráda momentálně točím videoklipy a užívám si v nich herectví. To jsem dřív v takové míře nedělala, protože jsem chtěla hlavně tancovat. Teď jsou moje klipy víc dějové a jsem za ně ráda, protože jako herečka mám potřebu vyprávět příběhy.

Dělala jste videoklip Válka s poměrně neznámou kapelou Melodica…
A bylo to pro mě jako vysněný sen. Do té doby mě nikdo jako herečku do klipu neobsadil.

Čemuž se ale nelze divit.
Jasně, asi si říkali, proč by do toho šla, když má svoje písničky. Takže jsem za tu zkušenost ráda. Mým partnerem byl David Gránský a celý příběh se odehrával za druhé světové války. Takže samé plusy. Mám ráda dobovky, proto jsem vždycky milovala natáčení pohádek.

Když jste se odstěhovala do Kanady, nechala jste se slyšet, že už nebudete hrát divadlo, a teď to naopak vypadá, pominu-li současnou koronakrizi, že byste o roli stála.
Když jsem se stěhovala do Kanady, musela jsem všechna divadla tady opustit. A po návratu jsem si myslela, že bych mohla něco zkusit, ale nejde to. Protože děti jsou ještě tak malý, že bych nechtěla přijít ani o jeden večer s nimi. Ale do divadla se vrátím, tím jsem si jistá, protože mi chybí. Až přijde správný čas a správná role.

Dětem začala školní docházka. Pořád jste bez auta, vodíte je do školy pěšky?
Pořád. Naposledy jsem řídila nějakou dodávku ve filmu Léto s gentlemanem a hned jsem nabourala sloupek. Málem jsem porazila i chudáka kameramana.

Odradilo vás to od dalších pokusů?
To je vždycky tak, že když se člověk něčeho obává a dostane úkol, který by byl těžkej i pro dobrého řidiče, tak ho to odradí na dalších deset let. Takže já jsem radši bez auta, i když řidičák mám od osmnácti. Ale když vidím, kolik je v centru Prahy vozů a že během korona karantény bylo možný být i bez nich, díky čemuž se líp dýchalo, tak ani nechci být tou, co bude do ovzduší vypouštět další emise.

Ale když jedete s dětmi na výlet, bylo by určitě pohodlnější se tam odvézt.
To ano, ale my takovéhle akce s oblibou podnikáme ještě s nějakou další rodinou. Jsme s dětmi rádi ve společnosti a tohle se vždycky nějak vyřeší. Jako v Japonsku, kde musí povinně jezdit vícero lidí v jednom autě. A taky nechci, aby byli kluci rozmazlení a nevěděli, co je tramvaj a metro.

Takže byste si měla nechat pojistit nohy, protože jste závislá vyloženě na nich. Navíc máte za sebou operaci nártů. Nevadí jim ta zátěž?
Nevadí, makaj dobře. Když mám za sebou třicet kilometrů, tak mě začnou trošku bolet, ale zatím mě nenechaly ve štychu. A dokonce i bruslí na ledě.

Vy ujdete denně třicet kilometrů?
Nevím, už mi někdo říkal, že si mám vzít krokoměr a budu to vědět. Ale odhadem vím, že po těch třiceti jsem unavená.

Tramvaje taky ingnorujete?
Když už opravdu nemůžu nebo nestíhám, jedu tramvají ráda.

Nevadí vám, že musíte vycházet z domu s velkým předstihem, abyste do cíle dorazila včas?
To mi nevadí, naopak. Vyřeším během toho spousty věcí. Jsem jako ten chlápek z filmu Marečku, podejte mi pero. Myslelo mu to nejlíp, když chodil. Někdo to tak má s autem. Kamarádka mi říkala: Když řídím, vymyslím spoustu věcí, vyřeším řadu problémů… Já to mám stejně při chůzi. A kluci aspoň nebudou žádný ořezávátka.

Autor: Ivana Bachoríková