22°C
Když je vám čtyřiadvacet, chcete řešit úplně jiné věci, než je nemoc. Anička se s ní popasovat musí. Dělá to s takovou vervou a odhodláním, že bychom měli všichni smeknout. Je pokorná, statečná a především, přes všechny klacky, které jí osud hází pod nohy, neztratila smysl pro humor. I když asi neprožívá svou životní diskotéku, je naprosto očividné, že zlomit se nenechá. A to je velká inspirace pro nás všechny.
Vlastně ani nevím, na co se jako první zeptat mladé holky, která se před pár dny dozvěděla tak vážnou diagnózu. Asi nejspíš: Jak se cítíte?
Snažím se cítit pozitivně. To je ostatně to nejlepší, co člověk pro sebe může v tento moment udělat. Moc nad věcmi nepřemýšlím – jasně, dávám si asi větší pozor, abych se moc neunavila a podobně, ale jinak je vše při starém.
Už jednou jste se do podobné situace dostala, i když tehdy šlo o nezhoubný typ onemocnění. Měla jste nějaké tušení, že tentokrát by to mohlo být jinak?
Jistě. Bylo by divné, kdybych neměla. Člověka to podle mě napadne jako takový ten katastrofický scénář, když si někde něco nahmatá. Proto je prevence důležitá. Je to pro nás taková výstraha.
Co vám jako první projelo hlavou? Strach, odhodlání nebo proč já…
Otázky typu „proč já“ mi projely hlavou až spoustu dní po tom, co jsem se to dozvěděla. Myslím si, že by si na to měl člověk odpovědět sám – co zanedbával ve svém životě, jakým stylem svůj život vedl, jak přecházel nemoci, zvládal stres a tak dál. Strach mi samozřejmě hlavou
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
