Kristýna Frejová: U porodu jsem se do poslední chvíle dost nasmála | Pro ženy | Blesk.cz
Premium

Kristýna Frejová: U porodu jsem se do poslední chvíle dost nasmála

11. listopadu 2019 | 06:00

Znáte ji jako skvělou herečku a dceru slavných rodičů, ale víte o tom, že jezdí na motorce, potápí se a strávila týden sama v absolutní tmě?  V rozhovoru Kristýna Frejová povídala o těžkém období i přepadení.

Je to silná, vtipná a laskavá ženská, která si prošla těžkými věcmi, ale rozhodně se nelituje. Mluvily jsme o hledání sama sebe, pobytu ve tmě, i o tom, proč se smála během porodu a mně celou dobu běželo v hlavě: tohle je ten typ ženských, u kterých ostatní hledají inspiraci. Sešly jsme se v devět ráno v ateliérech, kde se natáčí seriál Modrý kód. Nestačila se ani převléct z „pracovního“.

Pomůže vám doktorský plášť vžít se do role?

Přes kostým jsem to asi nikdy neřešila. Mám předobraz, svou milovanou paní doktorku Lomíčkovou, která mi pomáhala při porodu dcery, takže já se před nástupem na natáčení přehodím do módu Lomíčková a jedu. Naskočí mi styl chůze, jistá ironie…

Jaká je tedy paní Lomíčková?

Je to Annie Girardot v blonďatém. Nádherná žena, ironická, vtipná a skvělá gynekoložka. Já se s ní vlastně i při porodu do poslední chvíle dost nasmála.

To byla taková pohoda?

No, taková pohoda to zase nebyla, ale já si říkala, že objevuju svoje vlastní hranice i hranice bolesti. A mám ráda výzvy, takže i porod byl výzva s nádherným koncem. Nevěděla jsem ani pohlaví.

Chtěla jste holčičku?

Bylo mi to jedno. Připadala jsem si požehnaná tak jako tak.

Umíte díky roli doktorky poskytnout první pomoc?

Rozhodně. Jak se za čtyři roky natáčení diagnózy opakují, tak už jsem dokázala u lidí poznat třeba celiakii. Pokud jde o první pomoc, absolvovala jsem několik celodenních kurzů, myslím, že bych zvládla i resuscitaci. V krizových momentech totiž přepínám do takového terminátorského módu a bývám až podivně klidná. Šok se dostaví obvykle až později.

Já jsem naopak v krizi vysloveně hysterická…

Možná je to genetické, možná je to tím, jakým sportům se věnuji. Potápění i lezení vyžaduje vnitřní klid. I když vás někdo na stěně jistí, tak nechcete kvůli chybě letět tři metry dolů. Beru to jako způsob meditace. Důležitý je i pocit sounáležitosti. Jsem týmový hráč, dokážu v krizi oddělit věci, které jsou důležité a co je nepodstatné.

Ocitla jste se v situaci, kdy jste tuhle schopnost využila?

Naštěstí ne. Ale já se několik let otužuju, protože jsem měla kdysi sen, že skáču pro chlapečka do ledové řeky, ve které plují kusy ledu. Říkám si, že když budu otužilá, tak v takové chvíli opravdu někomu pomůžu. Prostě předvídám. Třeba když řídím auto, myslím pět kroků dopředu, a to i za ostatní lidi. Možná to souvisí s tím, že mě v devatenácti přepadli. Nejsem v permanentním stresu, ale vím, že se může stát cokoli a vy to nemůžete ovlivnit. Důležité je, minimalizovat moment překvapení.

Co se tenkrát stalo?

Šla jsem z koncertu a uvědomila si, že někdo jde za mnou. Zastavila jsem se, otočila, zeptala, co chce, a dostala pěstí do 

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně

Chci předplatné Premium
Autor: Majka Dvořáková