Čtvrtek 1. říjen 2020
Svátek slaví Igor, zítra Olívie
Oblačno, déšť 15°C

"Vstala jsem z popela"

22. ledna 2007 | 10:00

"Během vteřiny se vám život může obrátit naruby," říká Eva Palacká, které zemřel manžel a ona si sáhla na dno

Když bylo Evě Palacké 34 let, tragicky jí zahynul manžel. Zůstala sama se třemi syny. Přesto neztratila nic ze svých ambicí, nic z důstojného a lehce noblesního pohledu na svět. "Hezké zážitky jsou krásné, ale jen překonávání krizí vás posílí," říká. Všechny významné události jejího života se prý staly v jejích "kulatých" letech. Ve 30 letech se vrátila ke své milované práci na porodní sál, ve 40 odešla jako sestřička do soukromé ordinace a v 50 letech začala pracovat pro kosmetickou firmu Mary Kay. "Když je člověk na změnu připravený, tak ona vždycky přijde," říká Eva. Ale to, co se dělo v letech mezi oněmi kulatinami, ji možná formovalo mnohem víc. Nemyslet na sebe Patnáct let. To je doba, kterou Eva strávila na porodním sále jako zdravotní sestra. "Pomáhat dětem na svět, to jsou překrásné okamžiky, protože člověk přestává řešit sám sebe a myslí na nový život," říká. Do praxe nastoupila hned po střední škole. Jako mladá sálová sestřička se zamilovala a provdala se z lásky už ve svých osmnácti. Jejímu muži bylo 25 let. "Učarovalo mi, jak hraje na kytaru," říká s úsměvem. Mladému páru se narodil nejdříve Marek a o dva roky později další syn - Lukáš. "Časem jsem pochopila, že jen na hraní na kytaru se manželství stavět nedá," říká Eva. Ve svých 25 letech proto zvolila menší ze dvou zel - rozvod. Pak začala zoufale shánět nové bydlení a pět let se i s oběma kluky stěhovala z místa na místo. "Zůstat sama se dvěma dětmi bylo těžké, ale tehdy pořád byla jakási pofiderní jistota komunismu, že hlady neumřeme. Na druhé straně nebyla šance vydělat si víc peněz. Dnes je to lepší." Vysněný byt nakonec našla. Letní noc V roce 1986 se zdálo, že Eva po dlouhé době potkala štěstí. Vzala svého druhého muže Pavla a o rok později se jim narodil syn. "Samozřejmě, že jsem chtěla holčičku, ale pak jsem si řekla, že někdo se na něj přece těšit musí - a já to určitě budu!" Bohužel, společného štěstí si rodina dlouho neužila. "Bylo to v létě 1988. Ve tři hodiny ráno mě vzbudil praskot ohně. Hořelo v koupelně. Dva starší synové v ten den odjeli k babičce, protože právě začaly prázdniny. Nejmladší se mnou spal v pokoji. Manžel měl, jako vždycky přes víkend, ustláno v ložnici, abych ho nerušila vstáváním k malému," vzpomíná Eva. Oheň byl silný, nebylo možné dostat se z bytu ven. "Instinktivně jsem vzala dítě do náručí a šla k otevřenému oknu. Pak jsem se vrátila, otevřela velké dveře do ložnice... a potom jsem udělala nejtěžší rozhodnutí v životě: zavřela jsem je a vrátila se k oknu. Věděla jsem jasně, že tím manželovi zavírám dveře k pomoci. Netušila jsem, jak zlé to bude, ale když jako máma držíte v rukou mimino, rozhodují jen vaše instinkty." Na dno a zpět Přivolaní hasiči přijeli za sedm minut. "Byla to celá věčnost! Dívala jsem se na špičky stromů z okna ve čtvrtém patře a říkala si, že dokud to půjde, vydržím, až ne, skočíme. Takové rozhodnutí se vám promítne v hlavě v setině vteřiny a vy víte, že to prostě uděláte. Člověk není nervózní, ani to nijak neprožívá, vnímáte to naprosto jistě a jasně." Přivolaná sanitka matku s dítětem odvezla do nemocnice na vyšetření. Evu přivezli zpátky bosou, jen v noční košili, s dítětem v náručí. "Když jsme se dvěma saniťáky vystoupali do druhého patra, došlo mi, že po našem bytě zbyl jen prach. ´Pánové,´ řekla jsem, ´mně asi shořely i všechny peníze, nemůžu vám nic dát...´ Řekli: ´Aha.´ Otočili se a odešli." Evy se ujali sousedé, se kterými ji dodnes spojuje hluboké přátelství. Její muž Pavel v nemocnici umíral dva měsíce a Eva si v té době sáhla na dno. Ztratila domov i iluze, ale začala svět vidět reálně, pomáhali jí rodiče, přátelé se v té kruté době vytříbili. Starší synové předčasně dospěli. "Nikdy jsem se u nich nepotýkala s jakýmkoliv pubertálním frackovstvím, nikdy neohrozili naše soužití. Najednou jsem v nich měla dva velké pomocníky." Nový život V roce 1994 Eva opustila, jak říká "poslední bolševickou jistotu" - práci v nemocnici - a začala pracovat jako sestra v jedné z prvních soukromých gynekologických ordinací u nás. O 10 let později Eva v této ordinaci potkala svou bývalou rodičku, která ji zavedla do světa Mary Kay. "Rozhodovala jsem se dlouho. Několik měsíců jsem chodila na setkání. Ta společnost chytrých ambiciózních žen mě fascinovala. Po jedné probdělé noci jsem se nakonec ve svých padesáti letech stala kosmetickou poradkyní." Eva se vrhla do práce naplno a našla v ní nový rozměr svého života a seberealizace. "Poprvé v životě jsem někde byla jen sama za sebe, byla to nová výzva." Vloni v březnu se Eva stala nezávislou obchodní ředitelkou Mary Kay, dnes vede více než 50 poradkyň. Má také své vlastní kosmetické studio. A od září pracuje v gynekologii jen na poloviční úvazek. Ví, že ji žádný důchod v tom klasickém pojetí nečeká. "Jsem spokojená, mám v životě nový směr - pomáhat ženám žít lépe a objevovat jejich vlastní krásu. Pro mě je tato cesta cílem."

Související články