Čtvrtek 24. září 2020
Svátek slaví Jaromír, zítra Zlata
Oblačno, déšť 22°C

Vražedkyně, nebo oběť?

20. listopadu 2006 | 10:00

Kamila Velikovská podle soudu zavraždila svého manžela, který ji krutě psychicky a fyzicky týral. Měla by jít do vězení?

Kvůli televizním reportérům věšela prádlo v dešti, nechala se filmovat ve sprše a při pózovaní pro nás by si bez řečí sedla v lehounké sukýnce na špinavý studený mramor. "Jsem mediální opička," uznává Kamila Velikovská. Lidé si na ni ukazují: zabila svého muže. První facku od svého manžela dostala v době, kdy byla těhotná. Následovalo 20 let života ve stupňujícím se násilí. Poslední 2 roky soužití paní Velikovské s jejím mužem se podobaly peklu na zemi. Znásilňoval ji, bezdůvodně ji bil a kopal, vyhrožoval zbraní, vyháněl ji neoblečenou na mráz, bez dovolení si nemohla dojít ani na záchod. Posledních 6 měsíců nesměla vyjít z domu. Začátek a konec "Vstala jsem, obešla malý konferenční stolek, on měl stále zbraň u spánku a díval se na mě jako slabomyslný. Chňapla jsem po zbrani, abych mu ji vytrhla. Zavadila jsem o neuvěřitelně jemnou spoušť. Ozval se výstřel..." Tak popisuje paní Velikovská ve své knize "Svobodná, i když za mřížemi" moment, který obrátil její život naruby. Pak následovalo zatčení a 10 měsíců ve vazbě. Vazební věznice se pro paní Kamilu paradoxně stala místem, kde se po dlouhé době zase cítila svobodná. "Po letech mě přešly úporné migrény, bylo bezvadné dojít si bez dovolení na záchod, nikdo mě nebil a nevyhrožoval mi. Byla to obrovská úleva," vypráví paní Kamila. První větu své knihy napsala právě ve vazební věznici pod dekou, při světle zapalovače. "A v té knize," dodává, "je jen špetička toho, co se ve skutečnosti dělo. Myslím, že lidé by mi celou pravdu neuvěřili." Rozsudek zněl: 8 let nepodmíněně. Paní Kamila se proti němu ihned odvolala. Nyní čeká na další soud a nemá tušení, kdy nový proces začne, ani jak skončí. Na bolest si zvyknete Paní Kamile bylo 18 let, když se po půlroční známosti vdávala. Musela. "Být svobodnou matkou nebylo v 80. letech společensky vhodné a jít na potrat jsem rozhodně nechtěla. Po absolutoriu střední zdravotnické školy jsem o rizicích věděla svoje." Manželům se narodila dcera Renata a o 16 měsíců později Veronika. Paní Kamila pracovala v cestovní kanceláři, pořídila si živnostenský list, manžel později také podnikal. Rodině se nevedlo špatně, ale psychický i fyzický teror, který se pozvolna stupňoval, všechny sužoval. "Víte, na fyzickou bolest si lze zvyknout, ale na psychickou nikdy." I přes otřesnou situaci doma se obě dcery dostaly na vysokou školu a ta starší brzy opustila společnou domácnost. Dnes ani jedna z dcer nekomunikuje s médii. "Chápu je," říká paní Kamila. "Je vyčerpávající stále na to vzpomínat a ony chtějí vést normální život." Nelogické? Zatímco Veronika i Renata mají šanci vrátit se do běžného života, jejich matka jen velmi těžko. Jak je možné, že se svým mužem zůstávala tak dlouho? Proč neutekla? Proč stáhla trestní oznámení, které na něj před dvěma lety podala? Ženy žijící ve svazcích s násilníky trpí lékařsky potvrzenou diagnózou zvanou syndrom týrané ženy. Dostanou se do pasti chybného chování a myšlení a nejsou schopné samy si pomoci. Navíc při možném odhalení pokusu o svou záchranu riskují stupňující se agresi, které se partner dopouští nejen na nich, ale i na dětech. Čekání na zázrak Paní Velikovská od letošního května čeká na svobodě na další soud. Po manželovi jí zbyly dluhy, žádat o práci v takové situaci je prakticky nemožné a sociální podpora jí dosud nebyla vyměřena. Peníze tedy není kde brát. Potvrdí-li odvolací soud 8 let vězení, možná se za vzorné chování dostane ven za 6 let, tedy ve svých 46 letech. Může za takové situace být vůbec šťastná? "Svým způsobem ano. Vychutnávám si každý den, každou vteřinu. Mám radost, že si můžu uvařit čaj, kdy chci, pustit televizi, kdy chci, jít ven, kdy chci... Starám se o domácnost a hodně času mi zabírá spolupráce s médii a práce v kampaních na ochranu týraných žen." A jaký trest by paní Kamila považovala za spravedlivý? "Mám pocit, že jsem si odseděla už 20 let. A nevím, kolik bych si teď ´zasloužila´. Věci jsou tak, jak jsou a s tím se musím nějak srovnat, i když mi ne všechno připadá fér. Ať to dopadne jakkoliv, veškeré svoje štěstí vidím ve svých dcerách: je báječné vidět je v psychické pohodě. To si chci vychutnávat co nejdéle."

Související články