Koho jiného se zeptat, jaké to je vážit víc než ostatní, než neodvážnějších boubelek ze soutěže Miss XXL? Všechny bojovaly o titul a dokázaly národu, že mají smysl pro humor. Položili jsme jim pár otázek.

---

OTÁZKY: 1. Byla jste jako dítě spíš otesánek, nebo vás museli nutit do jídla? 2. Kdy jste se svojí váhou přestala bojovat? 3. Jíte víc než ostatní lidé?

---

Erika Křemenová (43 let), asistentka ředitele, Praha, 135 kg 1. Ano. Jsem tlustá, co se znám. 2. S tím, jak vypadám (nikoliv s váhou) jsem se smířila asi těsně před svojí třicítkou, přestala jsem se nenávidět a uvědomila si, že s tímto tělem budu žít až do konce života, takže je třeba mít ho ráda, hýčkat a žít podle možností zdravě. Přestože moje tělo nikdy nebude připomínat nic hubeného, s váhou se nelze smířit a budu s ní bojovat do konce života. 3. Ne, jím jako normální průměrný člověk, ale hodně mlsám. Mojí slabostí je čokoláda a ostatní sladké dobrůtky. Václava Pavlíková (19 let), studentka, Ronov nad Doubravou, 121 kg 1. Určitě otesánek, nikdo mě do ničeho nemusel nutit a už vůbec ne do jídla. 2. Asi tak v 17 letech. Ze začátku jsem se stresovala a potom už mi to bylo jedno. Pro lidi z mého okolí nebyla moje váha nikdy problém a nebyla jsem kvůli své váze diskriminovaná. 3. Myslím si, že ne. Jen celá rodina jíme večer u televize. Vendula Lorencová (30 let), nezaměstnaná, Polička, 100 kg 1. Kulaťoučká jsem byla odjakživa. 2. U mě je to složitější, stále nejsem moc smířená se svou váhou. Ještě před rokem jsem měla o 20 kg méně. 3. Určitě ne, když se podívám na svoji 6 letou neteř nebo přítele, tak mám pocit, že jím málo. Andrea Navrátilová (28 let), barmanka a pracovnice bezpečnostní agentury, Pardubice, 118 kg 1. Byla jsem "zlatý střed", snědla jsem všechno, co jsem měla na talíři, ale v rozumné míře. 2. Nikdy jsem s ní nebojovala. Přibrala jsem až po porodu prvního syna a mám perfektního muže, takže váhu řešit nemusím. 3. V poslední době ano, hlavně kvůli stresu ze soutěže. Jiřina Soškolová (23 let), nezaměstnaná, Bystřice pod Hostýnem, 132 kg 1. Nadváhu mám dědičnou, všichni v rodině jsme tlustí. 2. Nikdy jsem s ní nebojovala, vždycky jsem se brala taková, jaká jsem. 3. Spíš mám pocit, že hubeňouři jedí víc než já. Veronika Hantová (29 let), na mateřské dovolené, Dolní Bukovsko, 200 kg 1. Odmalička jsem byla otesánek. 2. Když jsem se vdala, přestala jsem bojovat. Už je to 6 let. 3. Někdy se lednička třese strachy. Můj manžel váží 70 kg a sní toho daleko víc než já. Když ho pozoruji, říkám si, že budeme brzy bourat futra. Václava Růžičková (35 let), zdravotní sestra, Chrudim, 110 kg 1. Nemuseli a odmalička jsem měla velký zadek. 2. Když jsem si před 20 lety našla svého muže, přestala jsem s váhou bojovat. 3. To je záludná otázka. Někdy jím správně, ale pak přijde období, kdy je mi to jedno a "nažuchnu" se. Michaela Suchánková (22 let), administrativní pracovnice, Stonava, 115 kg 1. Jako malá jsem měla salmonelózu a pak jsem měla trochu větší apetit. 2. Ještě jsem to nevzdala a bojuji. 3. Nemám ten pocit. Kristýna Seifertová (28 let), administrativní pracovnice, Voznice, 172 kg 1. Máma říkala, že si všechny ostatní maminky stěžovaly, že jim děti nechtějí jíst a já byla úplný opak - všechno jsem snědla. 2. Už když jsem byla malá, posílali mě na odtučňovací kúry. V 17 letech jsem ale přibrala až na 120 kg. I přesto, že jsem se snažila zhubnout, moje váha se jenom zvyšovala a zvyšuje neustále. A tak jsem se rozhodla zabojovat a objednala jsem se k obezitologovi. 3. Celý den nejím a pak se najím na noc. Vím, že to není správné, ale nemůžu si pomoct.