Kateřinu Jacques (35) znáte především jako ženu, kterou při májové demonstraci napadl policista. Na protestní akci proti neonacistům pochodujícím Prahou vyrazila i se svými dětmi Ninou (12) a Sebastianem (11), což jí dodnes mnoho lidí zazlívá. Jaká je podle vás správná matka? Představa z doby před rokem 1989 byla, že správný rodič se obětuje tím, že vstoupí do komunistické strany, vystojí frontu na banány a o Vánocích koupí "angličáka" v Tuzexu. I po tolika letech od změny režimu přetrvává názor, že se rodiče musí dětem obětovat a nevystavovat je žádným negativním vlivům. Mámy často ještě žehlí dospělým synům trenky. Moje pojetí mateřství a rodičovství leží jinde. Rodiče by měli vychovat člověka, který se dokáže postarat sám o sebe. Bude ctít hodnoty a dokáže rozlišit dobré od špatného. Také by měl o něco usilovat. Dobrá matka v mém pojetí vede své děti tímto směrem. A také je umí pochovat - náruč mámy a táty jsou tím nejdůležitějším. Syn Sebastian se vám narodil už 13 měsíců po dceři Nině. To bylo v plánu? Něco takového se naplánovat nedá. Děti jsem ale vždycky chtěla, jsou u mě na prvním místě. Doma jste měla roční dítě, k tomu novorozence a začala jste studovat vysokou školu... Když jsem dělala přijímací pohovory na filozofickou fakultu, byly synovi 4 týdny. Vyplňovala jsem přihlášku, kde byly i údaje o rodině, a raději jsem záměrně zamlčela děti. Měla jsem strach, že mateřství by mi mohlo uškodit. Moje obavy byly zřejmě nesmyslné, protože mě přijali a já mezi přednáškami stíhala kojit a pečovat o děti. Někteří lidé mě od toho zrazovali a mínili, že bych měla zůstat doma. Ale já jsem věděla, že až děti vyrostou, budu si muset hledat jinou náplň života. Později už se studium dohnat nedá. Můj manžel mě podporoval. Pomáhal vám s dětmi ještě někdo? Jedna babička je ve Francii a druhá je z generace aktivních babiček, které nemají na vnoučata čas. Měli jsme tedy vždycky někoho milého mimo rodinu, kdo se s námi o děti podělil. Vy sama jste se jako au-pair starala o děti v Berlíně. Jaké to bylo? Hned po revoluci v roce 1990 jsem chtěla do ciziny na zkušenou. Ráda jsem se starala o děti a tak pro mě byla varianta au-pair tím nejlepším. Dostala jsem se do vlídné, sympatické rodiny a starala jsem se o 7letého Maxe. Viděli jsme spolu všechna muzea, ZOO a parky v Berlíně, užili jsme si spoustu legrace. Jste s nimi stále v kontaktu? Samozřejmě. Dokonce mi zrovna dneska přišlo svatební oznámení Maxových rodičů, kteří spolu žili pětadvacet let jen tak a teprve teď se berou. A pojedete jim na svatbu? Určitě ano - celá rodina. Moc se těšíme. A kde jste potkala svého muže - Francouze? Žil právě v Berlíně. Je soužití s cizincem opravdu tak odlišné? Láska je vždycky stejná, ale v každodenním životě je to nepochybně odlišné. Pro mě bylo velmi příjemné, že muži ve Francii nebo v Německu nepovažují za žádné pokoření, když mají své ženě pomoci v domácnosti nebo vozit kočárek. Rádi vaří a jdou si nakoupit i suroviny. Ovšem má to i jisté minusy. Přivedete někoho do cizího prostředí a on nezná jazyk, nezná klasické pohádky ani svíčkovou s knedlíkem. Proč jste se rozhodli žít v Praze? Počátkem 90. let byla Praha pro všechny ze Západu nesmírně atraktivní. Václav Havel byl idol. Můj manžel hrozně chtěl jít do Čech, našel si v Praze práci a přestěhovali jsme se. Přiznám se, že mně se tehdy moc nechtělo. Vystupujete za Stranu zelených. Třídíte odpad? Kupujete ekologické prostředky? Rozhodně si všímáme toho, co kupujeme. Nevím třeba, proč bych měla kupovat mléko nebo máslo, které cestovalo mnoho kilometrů například z Dánska. A odpad samozřejmě třídíme. Teď, po volbách, máte moc práce. Pomáhá vám manžel více? Momentálně je pracovně pryč, takže jsem byla po dobu kampaně s dětmi sama. Nemohla jsem tedy využít jeho ochoty pomáhat mi. Ale máme hodné sousedy, kamarády a kamarádky a lidi, kteří pomůžou. Navíc děti jsou samostatné, tak už toho spoustu zvládnou samy. Chodí děti ze školy s nějakými ohlasy na vás? Navštěvují francouzskou školu, takže tam to spolužáci moc nevnímají. Samozřejmě vědí, že se maminka stala poslankyní. Nina a Sebastian jsou na svoji mámu pyšní. Jste v médiích vidět častěji než dříve, nechala jste si poradit od nějakého odborníka? Ne, zatím ne. Svůj vzhled nepřeceňuji. Vlasy si barvím už 20 let - svoji přirozenou barvu už jsem dávno neviděla (... smích...). Ráda si něco hezkého koupím, ale nerada chodím sama. Situace, kdy mi chce prodavačka pomoci, mě přivádí do rozpaků. Nejlepší je, když mě při nákupech doprovodí Nina. A baví mě vyměňovat si oblečení s kamarádkami. Vždycky na jaře a na podzim máme večírek, kde si proházíme oblečení, které nám už není nebo se nám už nelíbí.