Ze dne na den ztratila pětiletou Sofii a devítiletého Lucase. Obě děti paní Marcele Krajníkové nevybíravým způsobem "zabavili" exekutoři. Bez slůvka rozloučení musely odletět do Argentiny, kde žije jejich otec. Mladou ženu teď čekají soudy a nekonečné čekání, zda se její děti někdy vrátí domů. "Naděje umírá poslední," říká. * Od okamžiku, kdy se z pořadu Reportéři ČT veřejnost poprvé dozvěděla o vašem případu, jste neustále obklopena novináři. Jak snášíte náhlou popularitu? Vím, že média mi hodně pomohla. Někdy mi ale vadí, když mi volají neznámí novináři, kteří ani nechtějí prozradit, odkud mají moje soukromé číslo. Hraničí to až s drzostí. Jeden fotograf se rozčiloval, že špatně pózuji, ale já tu přece nejsem od toho, abych dělala modelku! * Kdy jste naposledy mluvila s Lucasem a Sofií? S dcerou před osmi dny, se synem před pěti. Volám jim denně, ale nemůžu se dovolat manželovi ani prarodičům. * Máte představu, jak se děti v Argentině mají? Od rána do večera jsou v domě rodičů mého manžela a ten si je bere večer domů. Nic bližšího vám ale neřeknu, bojím se, že by jim to mohlo uškodit. Vím jen, že jim tam není dobře. Když s nimi mluvím, je to velmi těžké. Jako matka dokážu vycítit, že se mají špatně - znám je nejlíp ze všech lidí. * Děti si s sebou nemohly vzít žádné osobní věci. Co jste jim do Argentiny poslala? Hlavně dcera neměla vůbec nic. Posílala jsem oběma především oblečení, jejich nejmilejší hračky, a protože měla Sofinka svátek, tak samozřejmě i dárky. Dárky pro oba... * Měla jste tušení, že poté, co padlo soudní rozhodnutí o odebrání dětí, může exekuce skončit tak bezohledně? Neměla jsem o tom představu. Bylo mi jednou řečeno, že otec by měl přicestovat, že dětem by měl být poskytnut čas a prostor na to, aby si na otce zvykly - už čtyři roky žijí v Česku. Není mým výmyslem, že takový způsob odebrání byl brutálním zásahem do jejich psychiky. * Co vám říkala dcerka, když jste ji viděla naposledy? Když mi ji brali z náruče, říkala: "Maminko, ty jsi mi slíbila, že mě nedáš. Já nikam nechci!" * Co tomu říkal váš muž? V den výkonu rozhodnutí jsem si s ním chtěla promluvit. Odmítl. Když dcerka před ním klečela na kolenou a prosila ho, aby si ji neodnášel, žádala jsem ho, že jestli ji má rád, ať ji tu nechá. Odpověděl, že on trpěl čtyři roky. Už dříve se nechal slyšet, že mě zničí a že půjde třeba i přes mrtvoly. * Jakým způsobem byl v kontaktu s dětmi během posledních čtyř let? Volal jim, ale nepravidelně. Když jsme náhodou nebyli doma, zburcoval kurátorku, že mu neumožňuji kontakt s dětmi. Když se po třech měsících kurátorka ptala, jak to vypadá, po pravdě jsem jí řekla, že se několik měsíců neozval. Nikdy neposílal peníze, nikdy dětem neposílal hračky. * Na začátku to ovšem bylo poetičtější. Jak jste se vlastně seznámili? V Německu. On tam v té době pracoval, já cestovala. Zůstali jsme spolu asi rok a půl v Německu a pak v Česku. Bohužel se mu nepodařilo ani v jedné zemi prorazit jazykovou bariéru. V Německu, ač je inženýr, rozvážel pizzu. Padl návrh, že se odstěhujeme do Argentiny. Řekla jsem si, že to zkusím a v Argentině jsme se vzali. * Jaké byly začátky v Jižní Americe? Bylo to prostě jiné, ale já s novým prostředím neměla problémy. Během tří měsíců jsem zvládla španělštinu, bylo mi v té době 20 let, nic nebyl problém. * Kdy jste si řekla, že odejdete zpátky? Bylo to během těhotenství, když jsem čekala Sofii. Lucas špatně snášel umenšenou pozornost kvůli rizikovému těhotenství a zlobil. Manžel byl stále na cestách, nechápal, s čím se chlapec potýká a vysmíval se mi, že si hraju na psychologa. Měli jsme zásadní rozpory v názorech na výchovu, množily se hádky. Manžel mě psychicky ničil, povyšoval se, opovrhoval mými kamarádkami, shazoval mě, došlo i na fyzické napadení. * Myslíte si, že kdybyste udělala některé věci jinak, že by k takovému bolestnému odloučení nemuselo dojít? Nejsem ničím vinna. Někteří lidé mi říkají nebo píší, že mi moc drží palce, ať bojuji. Od jiných slyším, že si za to můžu sama. Ale proboha, je to nějaká vina být matkou? Je být matkou hřích?! * Máte představu o tom, kdy odcestujete do Argentiny? Jela bych hned, ale asi by to teď nic neřešilo. Čekám na rozvodové řízení a na řízení o svěření do opatrovnictví. Nevím, jestli soud bude u nás nebo v Argentině. Kdybych tam teď přiletěla, jsem si jistá, že by mě manžel k dětem nepustil. * Jak teď plyne váš život? Chodím do práce, pracuji jako návrhářka v keramickém podniku v Roudnici nad Labem. Práce mě odvádí od černých myšlenek. Velkou podporou mi je rodina: maminka, tatínek, bratr a přítel. Jak spím? Nevalně, na televizi se dívám, ale nevnímám, co v ní běží. Byla jsem s dětmi denně, teď je kolem mě obrovské prázdno...

---

Co na to ODBORNÍK? MUDr. Eva Vaníčková, CSc. UK v Praze, 3. lékařská fakulta Česká společnost na ochranu dětí - Růžová linka * Jak se slučuje exekuce dětí s etikou? Existuje exekuční řád, který není v obecné rovině v rozporu s etikou. V EU existuje návrh, aby ho všechny profese pomáhající lidem (dětem) přijaly. Etický kodex, který výrazně zvýší ochranu lidí a tedy i dětí, aby nebyly vystavovány psychickému tlaku a nestávaly se obět'mi, které doplácejí na chování úřadů či institucí ustavených k jejich ochraně. Pokud se dítě stane obětí jednání takové instituce, můžeme takový jev označit jako systémové násilí, které je jednou z forem syndromu zneužívaného a zanedbávaného dítěte. * Existují nějaká specifika, pokud jde o tak citlivý "objekt" exekuce, jakými jsou právě děti? Kromě pracovních předpisů hraje významnou roli i osobnost exekutorů, jejich sociální zdatnost a schopnost empatie. V této souvislosti vnímám diskutovanou kauzu jako významné profesionální selhání. Je pravda, že se nejedná o první mediálně projednávanou kauzu s pochybením v takto citlivém případě, ale každé další pochybení již vypovídá o nutnosti udělat systémovou změnu. * Zohledňuje justice fakt, že děti mohou být vystaveny fyzické i psychické újmě? Znám řadu právníků - soudců i advokátů, kteří rozumějí dětské duši a jednoznačně stojí na straně ochrany a podpory dětí v justiční mašinérii, ale bohužel je třeba připustit skutečnost, že někdy může převážit i jiný úhel pohledu než zájem dítěte. * Jak lze podobným traumatickým situacím předejít? Na prvním místě je třeba zkvalitnit profesní přípravu, která by kromě teoretických východisek měla obsahovat i problematiku "řemeslné dovednosti" a etického přístupu; kontinuální postgraduální vzdělávání, které by právníkům zprostředkovalo další velmi významné znalosti. Pozornost je třeba věnovat také profesionalitě a etice exekutorů a jejich spolupráci se soudci, jež exekuční řízení soudním rozsudkem vyhlašují. Právě tuto spolupráci je třeba významně podporovat.