Zuzana Dřízhalová: Neumím zatáčet doleva | Pro ženy | Blesk.cz

Zuzana Dřízhalová: Neumím zatáčet doleva

13. března 2006 | 10:00

Životní motto sympatické herečky Zuzany Dřízhalové mluví za své: "Když nejde o život, nejde o nic!" Marcela z Rodinných pout ví, o čem mluví

Když jí bylo 25 let, vzala si muže, který pro ni stále zůstává tím nejúžasnějším. Dvakrát se porvala se smrtelnou nemocí. Hraje v úspěšném seriálu "Rodinná pouta", účinkuje ve Švandově a v Malém Nosticově divadle. Navíc herečka Zuzana Dřízhalová pomáhá v občanském sdružení Lymfom Help. * Nedávno jste říkala, že si oprašujete řidičský průkaz. Už si troufáte jezdit po Praze? Vůbec si na jízdu po Praze netroufám, jen jsem si zopakovala úplné základy jízdy, abych mohla v seriálu předstírat, že řídím. V jednom záběru jsem skutečně odjela, ale nedávno mě při natáčení raději dostrkali do záběru, než aby riskovali poškození auta. * Jezdíte často veřejnou dopravou? Poznávají vás lidé? Nezbývá mi než využívat městskou hromadnou dopravu. Lidé mě poznávají, občas mě i osloví a já se s nimi podle nálady dávám do řeči nebo předstírám, že je nevidím a neslyším. Ale mám bezva chlapa, který - když má čas - tak mě vozí. * Jela jste někdy načerno? Načerno jsem jela mnohokrát, ale ne záměrně - většinou mi došla platnost legitky a ani jsem o tom nevěděla. I když přiznávám, že když jsem si chtěla koupit jízdenku a v žádné blízké trafice ji neměli a zrovna mi jela tramvaj, tak jsem nastoupila a trochu jsem i počítala s pokutou. Ale ještě mě nechytli! * Už dvakrát jste překonala rakovinu a začala jste spolupracovat se sdružením Lymfom Help. Jak konkrétně toto sdružení lidem pomáhá? Sdružujeme pacienty s nemocí lymfom. Chceme jim zprostředkovat setkávání, aby si mohli vyměňovat zkušenosti a necítili se tak osamocení. Organizujeme pro ně přednášky, setkání s lékaři, s nimiž mohou své problémy konzultovat, informujeme je o nových lécích, výzkumu, teď vyhlašujeme motivační fotografickou soutěž a chceme informovat veřejnost o této nemoci, jejíž výskyt stoupá... Máme fůru práce. * Vím, že to nejde zobecňovat, ale jak by měl člověk jednat s vážně nemocným člověkem? Ocitla jste se na obou stranách, co tedy nemocného nejvíce štve? Lži? Soucit? Myslím, že nejlepší je chovat se k nemocným normálně jako ke zdravým lidem a hlavně se jich nebát a nevyhýbat se jim. Mě osobně někdy mrzelo, že po celou dobu nemoci se mi někteří lidé báli ozvat - na druhou stranu jsem však zjistila, kdo mě i v takhle těžké situaci podržel. Paradoxně jsem s nemocí získala i úplně nové kamarády. * Trápila jste někdy své příbuzné řečmi o tom, jaké byste si přála rozloučení? To tedy rozhodně ne! Myslím, že jsem je už dost trápila tím, že jsem byla nemocná. * Odkud se dá při pobytu v nemocnici čerpat optimismus? Mně nejvíc pomohlo uvěřit tomu, že jde jen o to vyléčit se a pak se zase vrátím zpátky do života. Že jsem neviděla jenom to martýrium s léčbou, ale i budoucnost po ní. * Napadlo vás někdy vydat autobiografickou knihu? Myslím, že byste měla o čem psát... Během nemoci jsem litovala, že si nemůžu přečíst žádné podobné životní příběhy v knížce. Začala jsem tedy sama psát a zůstalo mi v šuplíku asi dvacet stránek. Po přečtení jsem si musela přiznat, že nemám pro psaní talent, a tak jsem nic nepodnikla. Po jednom rozhovoru se mi ozvali nakladatelé, že by se mnou rádi něco sepsali. Mně to ale přijde absurdní, abych takhle mladá, poté, co jsem ještě nic zvláštního nedokázala, o sobě vydala knihu! * Je vám teprve 30 let, neříkala jste si někdy, že jste se vdávala příliš mladá? To mě nikdy nenapadlo - vždyť mi bylo při vdávání dvacet pět! A navíc - vy byste si nechala utéct nejlepšího chlapa na světě, tedy hlavně na Hostivařsku? * Jaká vlastně byla vaše svatba? Svatba byla úžasná - v kostele u svatého Matěje, s velkou rodinou. Další tři dny jsme slavili s kamarády na horách. * Považujete "ten papír" - jak hodně lidí manželství nazývá - za důležitý? Myslím, že je to hezká tradice, při které se dva lidé k sobě veřejně přihlásí. Já jsem asi v jádru romantička, takže s "papírem" problém nemám, i když teď prý úplně tak neletí... * Poté, co jste se vyléčila, začala jste se vyžívat v barvičkách... Jak se to projevilo na vašem oblečení a ve vašem domě? Začala jsem si kupovat tak roztomilé oblečení a doplňky, až se obávám, že se stávám diblíkem! * Postava Marcely Rubešové, kterou ztvárňujete v "Rodinných poutech", žije ve velké rodině, máte to také tak? Ano, mám. Rodina je poměrně rozsáhlá, takže při oslavách snášíme stoly a židle dohromady, abychom si měli na co sednout. * Někdy jsem se divila, jak dokázala být Marcela hodná na svého manžela, který byl úplně "mimo". Jste také tak trpělivá? Vůbec ne. Rychle se rozčílím a o trpělivosti si můžu nechat jenom zdát! Například, když se mě táta v dobré víře zeptá, jestli cvičím, a kolik vážím... * Jakou schopnost nemáte a chtěla byste mít? Chtěla bych umět zatáčet doleva. * Proč? Abych mohla lépe řídit auto. Při odbočování pouze doprava si někdy hrozně zajedete!