2°C
Jak se cítí padesátiletá rockerka, která slezla hrobníkovi z lopaty?
No, možná na tý lopatě ještě jsem. Hlavně se nedostat do pece. Jednou jsem to počítala. A mám za sebou tak devět kruhů pekla. Takže věk vůbec neřeším. Důležitý je být pořád aktivní. Pořád v pohybu. To mi hrozně pomáhalo, i když jsem byla nemocná. Vylučujete endorfiny, a to je skvělá droga. Když je nemáte, chřadne tělo. Když chřadne tělo, chřadne duše. Sjedu třeba kopec na lyžích, přijde radost s únavou a třeba i bolestí z hýbání se. Díky pohybu se pak ale vždycky dostaví obrovská euforie. Pro mě byla jediná možnost, jak se dostat z pekla, začít se konečně pravidelně a pořádně hýbat.
Nebylo to těžké, hýbat se? Myslím kvůli rakovině…
Nebylo to těžké kvůli rakovině, ale kvůli tomu, že jsem líná jako veš. „Já teď nemůžu, já jsem nemocinkatá, já teď mám nohu, tu trombózu, a já mám ten natržený sval a zánět šlach a otřes mozku…“ Pořád něco mám. Objektivně něco opravdu pořád mám. Ale všechno evidentně jde, když teď trsám osm hodin denně na vysokých podpatcích, které jsem na nohou neměla třicet let. Dneska se tam na těch šteklech komíhám, přijde můj taneční partner Mára a říká: „Ty jo, ty máš dobrý nohy, fakt dobrý!“ A já celá povyrostu, že mě někdo chválí, a svět je rázem sluncem zalitý.
Takže vy teď trsáte osm hodin denně, po čtvrtstoletí se proháníte na podpatcích, dřete do úmoru… Proč vlastně?
Protože StarDance je pro mě záchranný kruh. Váhala jsem, jestli se ho mám chytit. Ke slovu zase přišly moje autoimunitní boje. „Dyť já měla ty přetrhané vazy a sotva vstanu z postele… Mám tu nohu!“ Tomáš (Vartecký, dlouholetý partner Anny K) mi říkal: „A příští rok budeš mít druhou nohu a třetí nohu…“ Hodně mě postrkuje okolí. Myslela jsem si, že to pro mě vůbec nebude. Ono je to tancování dost bolavý. Spílala jsem si ze začátku: „Co sis to udělala?!“ Ale po dvou měsících trénování to najednou prostě jde a strašně mě to baví. A už vůbec to nemůžu zkazit tomu úžasnýmu klukovi, se kterým tancuju. On je strašně dobrej! Toužím po tom, mít šanci s ním tancovat co nejdýl. Chci se učit další tance, prostě mě to maximálně chytlo. Kdybych zůstala v soutěži déle, což teď samozřejmě absolutně netuším, protože všichni spolutaneční kolegové jsou naprosto skvělí, měla bych pěknou honičku. Vydávám koncem roku nové album a potřebovala bych se tomu věnovat víc, ale písničky mám boží, producenta z Anglie taky, takže to nechám trochu na punk. Jinak jsem veliký puntičkář a všechno dost precizně řeším.
Viděla jsem vás poskakovat na pódiu mockrát, ale nějak mi váš taneční styl nejde dohromady se standardními tanci, latinou…
No! Ono už jenom než mě našteluje můj tanečník do nějaké pozice, ve které mám stát a následně z ní vyjít! Když jsme to dělali poprvé, tak mi tekl pot po zádech! Říkala jsem Márovi, že to snad nemyslí vážně, že mám vydržet v tomhle postoji celou dobu, ale najednou vám vydržím! A ještě mě to baví a připadám si u toho celkem dobře a někdy dokonce i hezky. On mi ten tanec tak nějak vrací ženskost. Po nemoci jsem se totiž moc žensky necítila. A teď je to snad zpátky. To tancování je zázrak a dělá divy. Jsem hrozně ráda, že jsem se do toho pustila, má to pro mě mnohem hlubší význam, než jen soutěžit…
Celý rozhovor s Annou K si přečtete v časopisu Blesk pro ženy.
