Martina Randová alias Heluš: Brala jsem cokoli, abych se uživila

18. července 2016 | 06:00

Éterická Martina Randová (44) je objevem roku. Jako komediální herečku Divadla Na Fidlovačce ji možná znají milovníci prken, která znamenají svět, ovšem masovou slávu jí přinesl až nekonečný seriál Ordinace v růžové zahradě. Tam totiž „Heluš“ exceluje. 

Jak to, že o vás tak dlouho nikdo nevěděl?

To byste se divila, kolik skvělých herců potkáte v oblastních divadlech, a nikdy nedostanou šanci se prosadit. Je jen málo režisérů a producentů, kteří si troufnou obsadit do větší role neznámý obličej. Ale jak jinak se má stát herec známým, než že mu někdo tu první šanci dá? Já měla velké štěstí, že jsem takové lidi potkala. Denně za to děkuji a moc si toho vážím.

Jak dlouho jste na to štěstí čekala?

Dlouho. Hrála jsem v Jihlavě, pak v Mostě… Většinou krásné velké role. Ale po šesti letech v Mostě jsem cítila, že musím zkusit, jestli se dokážu prosadit i v Praze. Nebylo to jednoduché. Během prvních pěti let jsem se dvanáctkrát stěhovala různě po podnájmech, po známých… Dělala jsem jakoukoli práci, abych se uživila. Nakonec jsem na půl roku dostala možnost od pana Tӧpfera dělat v obchodním oddělení v Divadle Na Fidlovačce. Odtud jsem po roce přešla na jeviště divadla. Nejdříve do sboru, později na menší role a pak větší a větší. No a letos hraji na Fidlovačce už patnáct let. Byla bych moc ráda, kdyby můj příběh pomohl komukoli, kdo chce něco dokázat, a pořád se mu to nedaří. Říkám: „Prosím, vydržte, makejte na sobě a hlavně si věřte. Pak dokážete úplně všechno.“

1080p 720p 480p 360p 240p
Martina Randová alias Heluš z Ordinace uvažuje o adopci: Jsem bez chlapa a bojím se, že děti už nestihnu! • VIDEO: 

To je jako z amerického filmu…

Myslíte? Kdepak, to je hodně reálnej život (smích)! Zvláště když někteří kolegové tehdy netušili, že už mám za sebou devět let na profesionálním jevišti, a brali mě jako slečnu z obchodního, která se chce stát herečkou. Naštěstí mi to kolena nepodlomilo nadlouho, a jak se říká, co mě nezabilo, to mě posílilo.

Prý jste navíc v té době bojovala s váhou? To si vůbec nedokážu představit, že vy jste byla při těle.

Už na střední škole jsem byla pěkně oplácaná. Když jsem udělala konkurz do Horáckého divadla, mohli jste mě vidět ještě jako baculku. Vážila jsem osmdesát dva kilo a vůbec to nevypadalo, že bych někdy zhubla. Pořád jsem sice držela nějaké diety, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo.

Co jste objevila za kouzlo, že jste nakonec jako proutek?

Smířila jsem se s tím, že budu tlustá. Přestala jsem držet diety, vyčítat si sladkosti a začala jíst všechno, na co jsem měla chuť. A po nějakém čase si moje tělo „řeklo“, že si nemusí dělat zásoby, když dostane, co chce, hned, a začalo hubnout. Teď mám 58 kilo a jsem naprosto spokojená.

Už jsem několikrát četla o tom, jak strašně moc sháníte chlapa.

Zní to hrozně, když je to napsané, že? Vypadám pak jako nějaká zoufalkyně. A přitom to vůbec není pravda. Řekla jsem sice, že momentálně přítele nemám, ale ani ho nijak nehledám. Buď to přijde, nebo ne. Není to pro mě tak důležité. Muže mám asi tak na třetí příčce svých životních priorit.

Hledat toho pravého se musí zkoušet pořád dokola…

To mi kamarádky říkají taky. Čím jsem ale starší, tím jsem víc ráda jen v malém kolektivu nebo sama. Ve velké společnosti se cítím nesvá. Přiznám se, že skoro nikam nechodím. Kamarádi se na mě proto zlobí a říkají, že takhle toho prince nepotkám nikdy, že u dveří v Krči mi nezazvoní.

Herci většinou společnost milují…

Dřív jsem to tak i měla. Z představení jsem šla rovnou na mejdan, do klubu, však víte. Bývala jsem slušný pařmen, dokázala jsem do rána protančit dvoje střevíce. Ale po čtyřicítce jsem tak nějak přirozeně přestala. A co se týče alkoholu, už rok jsem úplný abstinent, možná i to k tomu přispělo.

Vy jste chtěla být vždycky herečka?

Mým snem bylo být baletkou. Od dětství jsem chodila na hodiny baletu. Moje paní profesorka počítala s tím, že půjdu na taneční konzervatoř, ale měla jsem úraz nohy a už jsem nemohla stát na špičkách. Ztloustla jsem a s tancováním úplně přestala. Ale lákalo mě vyjadřovat se a tvořit prostřednictvím umění, tak jsem zkusila herectví. Bohužel na konzervatoř ani na DAMU mě nevzali, tak jsem šla rovnou do divadla. A po prvním kontaktu s divákem jsem hraní úplně propadla. Zjistila jsem, že to je ono, že přesně tohle chci dělat. 

Jak lidi reagovali na tak zápornou roli, jakou hrajete v seriálu?

No, že bych byla od začátku nejoblíbenější postava seriálu, to tedy opravdu ne. (smích) Ale jakmile scenáristé spojili dohromady Boba a Heluš, tak mám od diváků jen ty nejlepší reakce. Můžu vás nalákat: naše linie je zhruba rok dopředu daná a máte se opravdu na co těšit. Mezi námi se stanou ještě fantastické věci.

 

Zbytek rozhovoru s Martinou Randovou si přečtete v časopisu Blesk pro ženy:

 

Autor: Simona Škodáková
1080p 720p 360p
DesktopMobile