5°C
Na Ulrike mě upozornil přítel, který s ní má společných několik v Česku žijících osob jiné národnosti. „Ona za napsání článku stojí. Žije řadu let v Praze a stále mluví lámanou češtinou. Je úspěšná ve svém oboru a do úmoru shání peníze na charitu pro handicapované děti, jež stát v podstatě odepsal. Cizinka, která se exponuje v tuzemsku místo našinců! Pokud chceš, seznámím vás spolu,“ nabídl.
Zmíněný přítel Václav mě s Ulrike seznámil na prezentaci luxusního bytu realitní kanceláře Y&T Luxury Property, která malou část z jeho prodeje poskytla na školu, pro niž slečna Schneider shání peníze. Přede mnou stála vysoká štíhlá blondýna s mírami modelky.
"Ráda bych převyprávěla příběh děvčete z německého Výmaru, které se rozhodlo žít v české metropoli a pomáhat tu i jinde ve světě. Příběh mladé ženy, co dokáže ve prospěch charity urazit na kole stovky kilometrů. Svým způsobem mě fascinujete,“ sdělila jsem Ulrike. A ona na interview kývla s tím, že charita je prioritním tématem. Škola s názvem Pink Crocodile School pro děti s kombinovaným postižením si to každopádně zaslouží.
Jak dlouho žijete v Praze? Předpokládám, že jste se tu usídlila až po škole. Co jste vlastně studovala?
V Praze bydlím přes osm let. Už jako velmi mladá jsem snila o tom žít v zahraničí. Z Německa jsem odešla v sedmnácti. Strávila jsem několik let v USA, především v San Franciscu, kde jsem studovala obchodní administrativu a také pracovala. Po zhruba pěti letech jsem se vrátila do Lipska, kde jsem si dodělala MBA v mezinárodním managementu. Pak přišla práce na Slovensku, v Nizozemsku a nakonec jsem se přestěhovala sem.
Byla jste mi představena coby finanční ředitelka soukromé školy pro handicapované děti, které jinde odmítají a jsou těžce zařaditelné i ve stávající síti speciálních českých škol. Vaše privátní vzdělávací zařízení zahrnující mateřskou a základní školu nese název Pink Crocodile School podle mezinárodní neziskové organizace Pink Crocodile Charity, jež má sídlo v Praze a pobočku pro asijské projekty v indickém Puné. Kterak jste se k této organizaci dostala?
Připojit se k české organizaci Pink Crocodile mi nabídl kamarád, jeden ze zakladatelů, s tím, abych jim pomohla financovat některé projekty.
Hlavním posláním Pink Crocodile je pomoci těžce postiženým dětem. A vy na to do úmoru sháníte peníze, což je nikdy nekončící příběh. Na koho se spíš obracíte – na soukromé osoby, nebo firmy? Dotuje to nějak stát?
I když jsme státem oficiálně registrovaná škola, fungujeme jako soukromá a pouze ze státních dotací bychom nepřežili. Naše děti mají velmi závažné diagnózy. Většinou se jedná o kombinaci senzorického postižení s těžkým mentálním a fyzickým. Přidávají se i těžké formy epilepsie, srdeční vady, různé vzácné syndromy. Nemá smysl je všechny vyjmenovávat. Podstatné je, že potřebujeme více zaměstnanců, především pedagogických asistentů a různých terapeutů. Většina příjmů pro školu pochází z darů velkorysých lidí i od firem. Mnoho z nich má původ v zahraničí. Což mě překvapuje, protože podporujeme české rodiny a jejich děti. Tudíž bych očekávala odezvu zejména od Čechů.
A mě zajímá, nakolik je podle vašich zkušeností potřeba pomoci v životě Čechů zastoupená. Máte srovnání s Němci, Evropou, se světem?
Z mých zkušeností vyplývá, že Čechům je filantropie dost cizí. Na rozdíl od lidí v západní Evropě nebo Američanů. Ve Velké Británii i v USA je totiž podpora dobré věci součástí kultury. Nemluvím o množství peněz, které lidé dávají, ale o faktu, že dávají! Kdyby každý, kdo čte tenhle časopis, dal i pouhých třicet korun, kolik stojí poslání jedné DMS, znamenalo by to pro nás hodně. Většina našich dárců sice žije v Praze, ale pochází od jinud. Moc bych si přála, aby jich bylo víc mezi Čechy. Přece přispívají na děti své země.
Celý rozhovor a další zajímavé texty najdete v aktuálním čísle OK! Magazine, které je právě na stáncích.
