3°C
Společně přijeli pokřtít knihu, která je retrospektivou do života jejího manžela, zpěváka Waldemara Matušky. Olga v ní mimo jiné odtajnila i pikantní detaily z jejich společného života.
Protože na větší povídání nebylo na křtu čas, dohodly jsme si schůzku v jedné malé kavárně v centru Prahy. Šoféra ve vypůjčeném autě jí dělal syn Waldík (nikdo mu jinak neřekne), který se ale plaše rozloučil dřív, než jsem ho stačila k rozhovoru přizvat.
S Olgou jsme si povídaly hlavně o Waldovi, její největší životní lásce, kterou podle všeho už nikdy nikdo nepřekoná. V průběhu rozhovoru mě zaskočila svou bezprostředností – to když se zničehonic zeptala, jestli z ní necítím česnek. „Bolelo mě ráno v krku, trochu jsem si ho dala, tak doufám, že to není cítit…“
I když se občas usmála, nemohla jsem se zbavit dojmu, že se se smrtí svého muže skutečně ještě nedokázala smířit. A během rozhovoru to stvrdila hned několikrát.
Pustím si Waldu a zpívám si s ním.
Na křtu vaší knížky jsem si všimla, s jakým smutkem v hlase jste na svého muže vzpomínala. Pořád ještě se nedokážete při vzpomínkách na něj usmát?
Dokážu se usmát díky kamarádům, kteří nás po Waldově smrti s Waldíkem neopustili. Dokážou na Waldu vzpomínat s úsměvem a nevadí jim, když já u toho smutním.
Setkat se Waldemarem Matuškou, to byl asi sen snad každé mladé holky. Vy jste ho znala už od svých čtrnácti a za pár let jste se k němu nastěhovala. Musela jste asi ležet v hlavě spoustě žen…
Žárlila jste na jeho fanynky?
Na fanynky? To určitě ne.
Musely ale po něm dost šílet. Dnešní slečny jsou schopné nocovat před domem svého idolu, jen aby mu byly co nejvíc nablízku. Tehdy to asi nebylo jiné…
Ano, v šedesátých letech něco podobného určitě zažíval. Později už to nebylo tak hlučné, ale fronty na podpisy se nezmenšily. Walda se třeba nechtěl nikomu podepisovat na ruku.
Jestli i na prsa, tak to nevím. Říkala mi Helenka (zpěvačka Helena Vondráčková, pozn. red.), že holky šílely, čekávaly na něj všude možně, jenže Walda prchal.
Skutečně, a kam?
Když už jsme byli spolu, čekávala jsem na něj u zadního vchodu v nastartovaném autě a hned jsme si to hasili pryč. Ale pozor, bylo to na jeho přání! Spousta jeho bývalých příznivců a kolegů by ovšem mluvila o opaku. Pro ně jsem byla já ta, která ho uháněla a věšela se mu na krk. Říkalo se, že ve čtrnácti mi podepsal fotku, ve dvaceti si mě nakvartýroval do bytu a pak už se mě nemohl zbavit. Waldu to děsně štvalo.
Více z rozhovoru s Olgou Matuškovou se dočtete v magazínu Blesk pro ženy, který vychází už dnes.
