Dana Morávková: Mám své splíny, ale nerada s nimi otravuji | Pro ženy | Blesk.cz

Dana Morávková: Mám své splíny, ale nerada s nimi otravuji

18. března 2014 | 06:00

Je úspěšnou divadelní a seriálovou herečkou, ale i moderátorkou a choreografkou. Nestíhají ji žádné skandály a její soukromý život je přímo ukázkový.

Říká se, že s manželem tvoříte nejstabilnější pár českého showbyznysu. V čem myslíte, že tkví váš recept na spokojené manželství?
Nemáme žádný recept. Když jsme se potkali, vyslyšeli jsme srdce. A možná máme štěstí… ale nechci ho zakřiknout.


Máte syna Péťu. Dnes je to už velký kluk s občankou a vlastním pohledem na život. Už má jasno, čím by chtěl být?
Zatím nemá jasno, ale ať už bude, čím bude, hlavně aby byl šťastný a spokojený.


Jak vlastně vnímá popularitu rodičů? Oba jste přece jen hodně slavní.
Myslím si, že je mu to úplně jedno. Bere to jako normální věc, jsme pro něj normální máma s tátou.


Váš syn je teď ve věku, kdy vy jste přišla o svého tatínka. Jak jste se s tímto faktem tak malá vyrovnávala?
Špatně. A dodnes jsou okamžiky, kdy mi táta moc chybí. Třeba mi místo sebe poslal Petra, aby na mě dohlížel.


Vaše maminka bývala trenérkou moderní gymnastiky, kterou jste vedle krasobruslení také dělala. Nakonec vás zlákalo herectví. Nechtěla z vás mít maminka spíš slavnou sportovkyni?
Vrcholový sport jsem dělala dlouho, ale zvítězilo herectví. Aby také ne, od dětství jsem chodila do přípravky Národního divadla, do Dismanova dětského rozhlasového souboru a hlavně na herecké hodiny k paní Soně Pavelkové (maminka herce Ondry Pavelky), kterou jsem měla moc ráda.


Musela jste si herectví prosadit?
To ani ne, já jsem si herectví vysnila.


Vy ale máte kromě DAMU vystudovanou i HAMU, obor choreografie. Té se však už delší dobu nevěnujete. Je těžké se v této oblasti prosadit?
Já se choreografii věnuji stále, jenom to není vidět tak jako třeba hraní v Ordinaci v růžové zahradě.


A co kdyby přišla zajímavá nabídka např. do muzikálu, kývla byste?
Abych dělala choreografii, hrála či tančila, to ano, ale abych zpívala, to opravdu ne. Lucie Bílá je jenom jedna.


Vy patříte k velkým oblíbenkyním režiséra Zdeňka Trošky. Jak jste se s ním vůbec seznámila?
Moje první práce se Zdeňkem Troškou byla divadelní, dělali jsme spolu Rusalku na pražském Výstavišti, kde jsem hrála titulní roli a dělala zároveň choreografii.


Od rolí princezen jste se dostala až k přísným učitelkám. Jaká je pro vás vůbec nejmilejší postava?
Tak přísnou učitelku jsem hrála jen jednou, ale je pravda, že byla hodně výrazná. Často vzpomínám na spolupráci s panem režisérem Petrem Weiglem, na natáčení filmu Romeo a Julie na vsi. Pan režisér je pro mne můj drahý přítel a jsem šťastná, že jsem s ním mohla spolupracovat.


V Divadle Bez zábradlí hrajete hned v několika inscenacích a každá je z naprosto odlišného prostředí. Jak si role vybíráte?
V divadle Bez zábradlí mám opravdu štěstí na role a každá je úplně jiná. Nedávno jsme měli premiéru hry pánů Jaye a Lynna Jistě pane premiére, kde hraji vedoucí politické sekce Claire. Přijďte se podívat!


Chodíte i vy do divadla?
Ano, chodím! Často a ráda. Třeba Králova řeč v režii Martina Stropnického v Národním divadle v Brně. Ta se mi moc líbila. Jinak jsem i velký filmový fanda, do kina také chodíme často. Moc se mi líbil výkon Leonarda di Capria ve filmu Vlk z Wall Street. Mám ráda i seriály, ale z časových důvodů nevidím nic pravidelně.


V televizi se už nějakou dobu objevujete v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Oproti seriálu Velmi křehké vztahy zde máte až moc kladnou postavu. Není to pro trochu nuda?
Myslíte? Kdyby se všichni lidé na světě chovali tak, jako Zdena, to by nám bylo na světě krásně! Zdena je zlatá ženská, která má své povolání jako poslání. A snaží se všem pomoci. Zaplaťpánbůh - znám takové lékaře!


V seriálu je vaším partnerem Jan Čenský, který od vás odešel a zase se vrátil. Předpokládám, že člověk si takovéto věci v reálném životě nechce vůbec představovat, ale přeci. Byla byste spíše bojovnicí, nebo řekla muži: „Běž, kam tě srdce táhne a už se nevracej …“
Já si ale opravdu takové věci vůbec nepředstavuji. A ani nechci.


Kdo je u vás doma více žárlivý a taková ta horká hlava?
Asi ani jeden. Nemáme důvod.


Takže ze své zkušenosti můžete říci, že tolerance a vzájemná důvěra je vedle lásky tím nejdůležitějším článkem dobrého vztahu?
Jednoznačně ano. Ale nedá se naordinovat, musí se žít.


Přijdete mi neustále usměvavá a v dobré náladě. Je to i jeden z receptů na mladistvý vzhled?
Také mám někdy svoje smutky a splíny ale nerada s tím kohokoliv obtěžuji. Nejsem stěžovací typ. Když přijdu na plac s úsměvem a dobrou náladou, tak se mi stane, že tím i někoho nakazím.


Je něco, bez čeho se nikdy neobejdete a máte to stále u sebe?
Bez kabelky.


Považujete se za dítě štěstěny?
O tom jsem také nikdy nepřemýšlela. Hodně pracuji a vše přichází nebo nepřichází tak, jak má.


Kdy jste se naposled od srdce zasmála?
Směji se často a ráda!

Autor: Jana Fikotová