2°C
Proč jste se rozešli?
„Zjistila jsem, že ani láska hory nepřenáší. Neumím to jinak definovat. Lidé občas přijdou na to, že se hodně liší… Ale máme stále dobrý vztah, voláme si. Byli jsme kamarádi před tím, než jsme spolu začali chodit, a jsme kamarádi zas.“
V čem byly ty odlišnosti?
„To je mezi námi.“
Nesehrál roli fakt, že jste workoholička?
„Ale to já vůbec nejsem. Třeba málokdy moderuji na podnikových večírcích. I když nabízejí slušné peníze, obvykle se vymluvím, že už něco mám. Večer jsem radši s kamarády. Teď jsme zrovna dlouze seděli u mě doma s dvěma spolužáky ze střední školy. Přátelíme se od třinácti a moje sláva s tím nic neudělala.“
Nicméně třikrát týdně máte vlastní show v televizi a k tomu každý všední den moderujete v rozhlase…
„Stíhám to v pohodě. Práce v rádiu jsou jen tři hodiny denně – to není plnohodnotná směna. To by se mi posluchači s osmihodinovou pracovní dobou vysmáli.“
Nemáte někdy pocit, že je vás v mediích moc?
„Být v rádiu a v televizi je prostě moje práce, která mě baví a dělám ji snad slušně. Představte si, že by chirurg řekl: Nebudu vás operovat, protože je mě moc! Navíc si nemyslím, že lidem vadí, když je někdo hodně vidět. To jsou spíš řeči závistivců!“
Sledovala jste letos SuperStar?
„Dívala jsem se skoro každou neděli a byla překvapená, jak jsem se odosobnila. Vedla jsem s rodiči nebo kamarády normální fanouškovské rozhovory a měla komentáře k Šepsovi.“
Jaké?
„Věděla jsem, že je to přesně ten typ, který lidi zaujme. Že ho budou všichni považovat za upřímného a přímého a tím zaboduje. Také mě fascinovaly nekonečné spory o to, jestli je nebo není dobrým zpěvákem, přestože tahle soutěž a ani celý showbyznys není o zpěvu – to by taková Madonna musela zůstat doma.“
Co jste říkala na Leoše a moderátorku Tinu, která vás nahradila?
„Tina obstála velmi dobře. Byla i vtipná, ale táhl to zase Leoš a myslím, že byl ve své kůži.“
Proč jste moderování odmítla?
„Byla by to už moje pátá SuperStar! Padla na mě únava. Navíc teď se natáčelo poprvé v Česku, každý týden bych musela být v Praze. Zatímco tady jsem vyběhla z domova a za pět minut byla ve studiu.“
Soutěžící si zvyknou na slávu, a najednou jsou zase nikdo. Není to kruté?
„Kruté? Kruté je, když vám někdo uřízne ruce. Já bych spíš řekla, že je to poučné. Pro mladé účastníky je to prostě memento. Je to koncentrovaný showbyznys. Někdo je populární dva měsíce, někdo dvacet let. Ale obojí je stejně pomíjející.“
Když jste začala spolupracovat s Leošem Marešem, byla jste nadšena. Platí to i dnes?
„Každý máme dobré i špatné vlastnosti, moje zásada je lidi nesoudit, vidět na nich spíš to pozitivní. Leoš mě třeba dodnes fascinuje upřímným zápalem pro každou věc.“
Zatímco vy se nenadchnete?
„Jsem spíše flegmatická. Máloco mě úplně nadchne. Taková povaha má své výhody, ale cítím, že bych trochu nadšení navíc potřebovala. On mě dokázal vyburcovat. Vtáhl mě do své nálady – myslím, že mi to prospělo. Jeho projev někdy vypadá z mého pohledu příliš teatrálně, ale on to vždy myslí upřímně.“
Leoš Mareš mi před časem řekl, že nejradši by dělal každodenní večerní talkshow. Ale že se na to ještě necítí. Vy takovou show na Slovensku máte…
„Taková (skoro) každodenní talkshow je nejnáročnější žánr zábavné publicistiky a v Česku ani na Slovensku to dosud nedělal nikdo. V Americe má moderátor denně k dispozici asi třináct pomocníků, kteří mu dodávají nápady a vtipy. Já nemám k ruce ani jednoho, musím sázet na spontánnost.“
Je na Slovensku pro takový pořad dost zajímavých hostů?
„Ale ano! Problém je jen v tom, že komerční televize se bojí vzít před kameru lidi, kteří nejsou dostatečně proslulí. Přitom mám z komerčního rádia ověřeno, že lidi nejvíce zajímají neoposlouchaní hosté – může to být jaderný fyzik i kněz.“
Odpovídá vaše profese tomu, co od vás rodiče očekávali?
„Naštěstí ode mne moc neočekávali. Chtěli jen, abych dělala věci, které mě naplňují a mají nějakou hodnotu. Když mám dojem, že nějaký můj pořad sklouzává tam, kam mi to není milé, vždycky to hned proberu s rodiči. Protože oni nad mým povoláním neohrnují nos. Říkají, že žádná poctivá profese není špatná, záleží jen na tom, jak se co dělá! I právník může být nanic a i moderátor komerční stanice může přinést společnosti nějakou hodnotu a naopak.“
Vyrůstala jste ve výlučném prostředí – na velvyslanectví v cizině. Líbilo se vám to, nebo se vám stýskalo po kamarádech doma?
„Nejdříve jsme žili ve východním Německu. Když mi bylo devět, přišla revoluce. Po ní jsme se přestěhovali do Vídně, táta se stal zástupcem velvyslance. Já si to pamatuji jako šťastné období. Problém nastal, jen když mě šoupli do německé školky. Nerozuměla jsem ani slovo.“
Obrečela jste to?
„Na tři měsíce jsem se zasekla. Přestala jsem mluvit. Když přišla škola, každý rok jsem zase chodila jinam. Já se ani nemůžu setkávat se spolužáky ze základní školy, protože nevím, kterou bych si měla vybrat! Ale upřímně řečeno, nijak jsem netrpěla, bylo to pro mě spíš obohacení.“
Co vám tohle netradiční dětství dalo pro vaši profesi?
„Hlavně jsem poznala různá prostředí a zjistila jsem dřív než moji slovenští vrstevníci, že na věci existují různé úhly pohledu. No a taky jsem se venku dobře naučila jazyk, němčinu mám jako druhou mateřštinu.“
Jak s odstupem času hodnotíte, že už nežijeme v jednom státě?
„Osobně je mi dost jedno, že už nemáme společnou vládu, prezidenta nebo měnu. Stačí mi, že nás spojuje historie, jazyk a v poslední době i showbyznys. Objevila se spousta československých projektů, byť za tím stojí i ekonomická výhodnost – jeden program uživí dvě televize.“
Umíte vůbec odpočívat?
„Teď třeba už měsíc nedělám nic. Vstávám ve dvanáct, pak si čtu komiksy a knížky, jdu si zacvičit a přemýšlím o tom, kam a s jakou partou půjdeme večer ven. To je moje dovolená.“
Vypadáte jako typická představitelka singles. Jak ze seriálu Přátelé…
„Opravdu jen vypadám. Jsem rodinný typ. Chci mít děti i rodinu, jen mi to zatím nevychází.“
