Pavla Váňová má za manžela šestinásobného žokeje šampiona slavného dostihu, v jehož průběhu trne strachy. „Ale zažít s ním Velkou pardubickou na tribuně je daleko horší zážitek," tvrdí Váňová.

Čtěte více:
Váňa: Musel jsem přestat pít, abych vyhrál »
Fantazie: Váňa pošesté triumfoval na Velké pardubické »

Nemáte chuť muže do sedla už nepustit?
„Říká se, že mu pořád něco zakazuju. Je pravda, že nejvíc jsem mu to zakazovala před dvěma lety, kdy měl úraz páteře. To už jsem si řekla definitivně: A dost! Máme rodinu, co kdyby se něco stalo? S tou páteří to tehdy opravdu nebylo moc dobrý."

Tehdy váš manžel po jedenadvaceti letech taky na startu Velké pardubické chyběl...
„Zakázali mu to doktoři. Na doktory dal víc než na mě. To mě uklidnilo, nejel. Já jsem byla velice spokojená, velice klidná. Všechno proběhlo dobře. Ale on byl z celé ekipy nejvíc neklidný. Poznala jsem, že to prožívá daleko hůř, než když na koni sedí a Velkou pardubickou jede. Zažít s ním Velkou pardubickou na tribuně, to je daleko horší zážitek, než když tam budu sedět sama a dívat se, jak jede na tom koni. Pro něho je to hrozný trest a hrozně se trápí."

Co s tím?
„Po té Velké pardubické před dvěma lety jsem rezignovala. Říkám: Nechám tomu volný průběh, nebudu nic zakazovat, uvidíme, jak se bude cítit v práci. Průběh byl pořád hladkej, pořád mu všechno jde. Všechno se mu líbí, v práci maká na plné kule. Tak jsem si říkala: Nezakážu mu to ani jednou. A asi to tak bylo dobré."

Čtěte také:
Analýza: Váňu nakoply nedůvěra a úsměšky »

V čem?
„Dospěla jsem k závěru, že je to jeden z výjimečných lidí na světě. A ti, co mají od boha dáno, cokoliv, ti se spíš musí podporovat. Těmhle lidem nikdo nic nezakáže. Kór, když je to můj manžel. Celý život žil jenom pro ty koně a všechno ostatní byla druhořadá věc. On na sobě dřel celý život a je to vidět na jeho kondici. V sedmapadesáti letech? Kam se hrabou mladí kluci! Tenhle sport je živí, mají to jako práci, živobytí a nedají tomu to maximum, jak to dělá pan Váňa."

Takže teď už mu nic nezakazujete?
„Zakazovat takovým lidem něco, to je něco jako byste zakázali Karlu Gottovi zpívat. To je taky klenot národa, ale v jiném odvětví, než pan Váňa."

Vy říkáte manželovi pan Váňa?
„(smích) Já to říkám takhle před váma. Vesměs mu všichni z personálu říkají šéf. I já mu občas řeknu šéfe. Ale jinak mu říkám Pepo a malýmu Pepčo."

Legendární Josef Váňa skáče ze stupňů pro vítěze Velké pardubické

Autor: Jaroslav Legner (Sport)

Váš manžel všechno obětoval koním. Vy ale strach máte asi pořád, že?
„Trochu se to ve mně láme. Ale vy říkáte, že se obětoval. Pro něj to není oběť. Pro něj je to životní naplnění a radost. On by o žádné oběti v životě nemluvil. Pro mě je to taky strašná radost. Co jsme jako rodina dokázali, že i kluk jde v jeho šlépějích. Pro mě jako pro ženskou je to hrozně těžké. Ale já je musím podporovat. V koutku mé duše se hrozně bojím a za nepřítomnosti kluků si i pobrečím. Ale před nima musím být tvrdá. Podporovat je, táhnout dál, pomáhat jim."

A taky se s nimi radovat...
„Samozřejmě! Já se vždycky hodně raduju. Až mi syn říkal, že jim dělám ostudu. Já tím žiju! Mně to hrozně uspokojuje, že jsou kluci tak výborní. Mám z toho strašnou radost. A Pepík kolikrát řekne: Mamko, ty tam křičíš sama, nedělej mi ostudu. Ale pak se omluví a řekne, že je to hezké, když ho maminka podporuje."

Máte nervy se na své milé v dostihu dívat?
„Mám na to nervy. Já bych neměla nervy se na to nedívat. Musíte sledovat každý okamžik, každou vteřinku."

Užíváte si nebývale silný ohlas veřejnosti, který poslední triumf vašeho manžela způsobil?
„Samozřejmě! Je spousta lidí, kteří mu to nepřejí, a kteří ho hážou do starého železa. On je z toho hrozně smutnej. Ale on je jak ten kůň, kterému se nasadí blinkr na oči. On si jde svou cestou. Pro něho je jediná. On nevidí a neslyší lidi, kteří ho pomlouvají. On kašle i na chvály. Ale jde za svým cílem. Nekouká vlevo vpravo. A tak to má být, protože jde v dobrém směru."