Ve světě showbyznysu je vnímaná jako profesionálka na slovo vzatá. A to přesto, že se módě začala věnovat naplno skoro až ve čtyřiceti.

Jste respektovanou znalkyní stylu. Dokáže vás dnes nějaká „módní kreace“ na ulici šokovat?
Možná vás překvapím, ale díky tomu, že módu hodnotím, je mi v podstatě úplně jedno, co má kdo na sobě. Exteriér vnímám jako estét. Ale leckdy to bolí. Z diskuzí, které se pod mými články na Blesku.cz odehrávají, často plyne, že jsem pro čtenáře úplně blbá ženská, která měří svět podle toho, kdo je, či není tzv. „in“. Tisíckrát mi psali, proč hodnotím outfity, když si každý může nosit, co chce. Může. Ale podle toho je také společností vnímaný. Ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověka.

Mít „šmrnc“ prostě není tak jednoduché…
Stejně jako má právo své paragrafy, i móda má nějaké zákony. Ty se dají pochopitelně překračovat. Bez toho by neexistoval vývoj. Lidé si bohužel myslí, že doba je natolik tolerantní a vlídná, že můžou nosit vše. Sice můžou, ale za určitých pravidel. Pokud to necítí, jsou analfabeti.

Františka Čížková

Autor: Filip Matušinský

Nespasí je ani peníze?
Tak jako vám nezajistí zdraví, tak vám nezajistí ani charizma a image. Spousta lidí má značkové oblečení, protože chtějí být vidět. Buď to jsou snobové, nebo si nejsou jistí sami sebou. Takoví si třeba potřebují svůj společenský kredit zpečetit kabelkou Louis Vuitton. Jenže když má někdo tak drahou kabelku, ještě to neznamená, že má vkus. A vůbec to nemusí absolutně nic vypovídat o jeho životní úrovni. To pak zavání jistým komplexem.

Pracovala jste v módním oboru vždycky?
Spoustu let jsem byla v domácnosti, protože jsem se chtěla věnovat synům. To bylo ještě za totality. Jenže i když manžel slušně vydělával, chtěla jsem se realizovat. Nestačilo mi být „profesionální“ matkou a manželkou. Módu jsem začala dělat začátkem osmdesátých let v podstatě sama pro sebe. Ale protože jsem se pohybovala v okruhu lidí, kteří pracovali v médiích a showbyznysu, najednou byl o moje věci zájem.

Stala se z vás návrhářka?
Věnovala jsem se ateliérové tvorbě. Šlo o ruční pletáž. Začínala jsem se silnou vlnou oděvních výtvarníků, třeba s návrhářkou Liběnou Rochovou. Několikrát jsem vystavovala v zahraničí. Dokonce i v Paříži.

Proč jste s tím nakonec skončila?
Ateliérová tvorba u nás nemá příliš odezvu. A navíc, když máte syny, kteří studují, když máte nějaké závazky… Neměla jsem už nervy na to být na volné noze.

Jak dlouho jste byla se syny doma?
S přestávkou to bylo od čtyřiadvaceti let. Po třicítce jsem šla na volnou nohu a do stálé práce jsem nastoupila až ve čtyřiceti. Troufám si říct, že ženy po čtyřicítce nemusejí mít pocit, že jsou na odpis. Stačí jen překonat trému, určitý ostych, trochu si věřit a překonat jisté stereotypy. Na věku až tak nezáleží.

Zmínila jste se, že máte tři syny. Jste už babička?
Jsem. Prostřední syn Michal má šestnáctiměsíční holčičku Žofii. Být babičkou mě baví. Fascinuje mě, jak se děti „nakombinují“. Čím jsem starší, tím víc mě to překvapuje. Člověk si uvědomuje, jak je rodina důležitá. Zanecháváte na světě vlastní stopu. A o to víc vás to dojímá a zavazuje vůči rodině.

Děti jsou, podle vás, tedy v životě zásadní?
Ano, ale nelze odsuzovat ženy, které to tak necítí. Dají přednost profesní dráze a pak je třeba na početí pozdě. Ne každý má odvahu si děcko osvojit. Samozřejmě, že vám dítě zkomplikuje kariéru, stojí vás spoustu energie, bezesných nocí, i v dospělosti o něj máte strach. S tím vším musíte do mateřství jít. Nezištně. Nelze počítat s tím, že vám potomci, až se role obrátí, splatí ve stáří stejnou mincí. Láska musí být opravdu nezištná.

Synové se o vás dnes starají?
Začínají o mě trochu pečovat. Jsou galantnější a respektují, že už mi není čtyřicet.

Jste tolerantní máma?
Děti jsem vychovávala intuitivně. Moc jsem se nezamýšlela nad tím, jestli bych věci neměla dělat jinak. Nikdy jsem ale kluky nebila, protože zastávám názor, že respekt si musí člověk vybudovat jinak než ranou. Se syny mám kamarádský vztah. Dokážeme si říct o vysoce intimních věcech a vzájemně se nestydíme. I když je mi jasné, že mi neříkají všechno. S ohledem na mě. Ale náš vztah je naprosto otevřený. A zdá se, že se mi tolerance vyplatila. Stejně bych nedokázala být jiná.

Jste dvakrát rozvedená. Přemýšlela jste podruhé dlouho, jestli zůstat, nebo jít?
Když jsem se ve dvaceti letech poprvé rozváděla, bylo to komplikovanější. Nepocházím totiž z úplné rodiny. Vychovávali mě babička s dědou. Právě to jsem zvažovala při druhém rozvodu, kdy jsem si řekla, že je asi chyba ve mně. Neměla jsem vzor normální rodiny! Snažila jsem vše udržet za každou cenu, ale nakonec i synové řekli: „Hele, mámo, udělej to.“ Ale nezastírám. Kdybych nebyla úspěšná a neprodávala své modely, taky bych to neudělala, i když jsem měla pocit, že jsem mrtvá. Ve hře byl i psychiatr. Pokud bych si nebyla jistá, že zajistím synům stejný standard, tak bych od muže neodešla. Chápu ženské, které v nefungujícím vztahu zůstávají.

Jen kvůli penězům?
Ekonomická situace je důležitá. Ženská je většinou na chlapovi závislá. Nebo si to aspoň myslí. A pokud peníze má, nastává druhý problém. Nedokáže být sama. Nevěří si. Bojí se, že by to psychicky nezvládla. Takový pocit odpovědnosti dokáže hodně vystrašit.

Vy jste se zastrašit nedala?
Není to tak, že bych se nedala. Nic jiného mi totiž nezbývalo.
Co vám pomáhalo ve chvílích, kdy jste měla pocit, že už to „neustojíte“?
Děti. I když v pubertě vás víc deptají, než aby byly oporou. Hlavně vy nemáte šanci na nějakou relaxaci, protože musíte být s nimi. Musíte jim uvařit, vydělat na ně. Je to strašný kolotoč. Ale člověk má rezervy, ze kterých čerpá. Jenže pak se všechno projeví třeba ve vyšším věku ve formě různých nemocí. Ale platí, jak se říká, že když člověk nemůže, vydrží ještě dvakrát tolik. Jedete na doraz. Na druhou stranu potěší, když se vám něco povede. Nebo dětem.

Zažíváte pocit zadostiučinění často?
Jsem spokojená. Teď sklízím své ovoce. Aspoň mám ten pocit.

3 NEJ Františky Čížkové:

Nejzásadnější módní doplněk: „Ráda si hraji s bižuterií, s šátky a šálami.“
Nejoblíbenější nápoj: „Bílé víno.“¨
Nejoblíbenější hudba: „Mám ráda muziku s jazzovými prvky. Žánry jinak střídám podle nálady.“