František Straka: Za mě se flámovat nebude! | Pro ženy | Blesk.cz

František Straka: Za mě se flámovat nebude!

5. června 2009 | 05:00

Charismatický, štíhlý, opálený, vlasy pečlivě upravené, zářivě bílý úsměv, perfektní značkové oblečení. František Straka (51). Trenér, který má dokázat zázrak a dovést české fotbalisty na světový šampionát. Dnes ho čeká první zápas v nové roli. A pokud tým prohraje, tak i poslední.

Der Kaiser Franz von Rostock, to je vaše celé jméno?
(směje se) „Tohle »jméno« vzniklo za mého působení v Německu. V Mönchengladbachu mi říkali Franz a když jsem pak hrál za Hansu Rostock a porazili jsme Bayern, začali mi říkat císař Franz z Rostocku.“

František Straka se asi Němcům moc dobře nevyslovoval. Říkali vám Štraka?

„Jasně že s tím měli potíže, Franz byl pro Němce mnohem schůdnější.“

V Německu jste strávil 14 let, získal jste i německé občanství, teď přicházíte jako Němec zachránit český fotbal?

„I když mám německé občanství, pořád se cítím Čechem! Narodil jsem se tady, hrál za tehdejší Československo a zase jsem se zpátky do Česka před pár lety s rodinou vrátila. A rozhodně nejsem žádný zachránce českého fotbalu. Jsem akorát trenér na jedno utkání, na dnešní zápas proti Maltě.“

A přesto jste tu nabídku za peníze, které berou trenéři 4. německé ligy, jak se vyjádřil váš předchůdce Petr Rada, přijal?

„Pro každého trenéra, který takovou nabídku dostane, by to měla být čest. I kdyby to mělo být jen pět minut v jednom zápase. Jsem neskutečně hrdý, že jsem tu důvěru dostal a reprezentačním trenérem se stal.“

Šéfové našeho fotbalu vás vybrali jako úspěšného hasiče kalamitních situací?
„V minulosti jsem zachránil nějaké kluby před sestupem, ale nejsem žádný krizový trenér. Chci dát šanci novým hráčům, motivovat je a pokud dostanu důvěru i po Maltě, pokusit se probojovat na mistrovství světa v JAR.“

Můžete to s našimi fotbalisty dokázat?

„Samozřejmě, hráčskou kvalitu mají, nejsou horší než Poláci, Severní Irové nebo Slováci! Půjde o to, aby každý náš hráč, který chce reprezentovat, šel na hřiště a odevzdal tam všechno! Je to o srdíčku! Musí být v každém povolání, to se netýká jen fotbalu.“

Při poslední potupné prohře se Slovenskem se zdálo, že to »srdíčko«, jak s oblibou říkáte, chybí nejen hráčům, ale i divákům na stadionu...

„Atmosféra na stadionu mě velmi překvapila. Připadalo mi, že je všem víceméně úplně jedno, jak to dopadne. I když šlo o všechno. To bylo pro mě úplně zničující. Protože když se hraje národní hymna, tak si myslím, že by se každý Čech měl zastavit a zazpívat si hymnu. A ne tam někde pojídat párek…“

Na hřišti výrazně gestikulujete. Nepřihráváte někdy?
„Ježíši Kriste, to jsem já, to se nedá hrát! Někdo je introvert, já zase extrovert, navíc rád dávám emoce k hráčům, aby vnímali, že jsem s nima. Je to pro mě úplně přirozené. Ale třeba už to nebude jako dřív…“

Už nejste takový bouřlivák?
„To nevím, třeba jsem ještě větší, ale každopádně je rok 2009 a prošel jsem nějakým vývojem.“

Takže už nebudete křičet na hráče?
„Pokud to bude potřeba, tak určitě ano! Taktické pokyny, když bude něco hořet, když bude potřeba hráče zklidnit, nebo je naopak motivovat.“

Několik našich reprezentantů po prohraném kvalifikačním zápase se Slovenskem oslavovalo celou noc, pobouřilo to celý národ. Za vás se to nestane?
„To se nesmí stát! Trochu se ale musím zastat trenéra Rady. Hráči se mu odhlásili ze soustředění a od té doby za ně nebyl zodpovědný. To ale reprezentanty neomlouvá. Každý hráč by si měl uvědomit, že je sledován na každém kroku a podle toho by se měl chovat.“

Sledoval jsem vaši rozzlobenou reakci na drogový přestupek nadějného fotbalisty Romana Bednáře, kterého novináři vyfotili, jak kupuje kokain… Mimochodem vás před pár lety nařkli, že ho berete.

(emotivně) „To byl absolutní výmysl, lež, která mě měla zlikvidovat. Nevím kdo to chtěl a proč to chtěl udělat. Neptejte se mě na to, nebo mě totálně vytočíte. To bylo to nejčernější období, které se vůbec stalo.

Ani netušíte, kdo za tím stál?

„Tohle téma je pro mne vyčerpané. Tečka.“

Dobře, pojďme k vašemu oblíbenému tataráku. Budete ho servírovat jako rituál i před zápasy nároďáku?
„Už zase! (rozzlobeně) To je takový flastr, který už mě pomalu, ale jistě, začíná štvát. Já nejsem žádný požírač tataráků a nepiju litry olivového oleje každý den. To je absolutní nesmysl!“

Ten »absolutní nesmysl« nemá reálný základ?

„Když jsem přišel v roce 2004 do Sparty, hrálo se každou středu a neděli. Tak jsem říkal hráčům po tréninku, že teď už to není ani tak o trénování, ale o tom umět odpočívat a dobře jíst. A nechal jsem naordinovat tatarák. Byl to jen motivační stimulek, který podle mě k fotbalu patří.“

Co na to říkali hráči?

„Kluci sami zavolali do jedné restaurace a nechali ho přivézt. A uvítali to, nikomu přece neuškodí, když si dá jeden toust s tatarákem.“

A z toho vzniklo tvrzení, že Franz nutí hráče pojídat tatarák před každým zápasem?

„Asi ano, ale já přece nikoho nenutím! Vždycky jsem ho podával večer, den před zápasem, kdy si každý hráč namazal tatarákem jeden toust. Z toho vznikly legendy. To se se mnou potáhne asi až do hrobu. Takže až jednou zemřu, udělejte mi z tataráku na hrob sparťanské »S«. Ať mají všichni radost.“ (s úsměvem)

Tataráček den před se pro vás stal rituálem?
„Ano. A já si svoje rituály zachovám, do toho mi nikdo nic říkat nebude. To patří ke mně a jestli udělám tatarák, tak ho udělám tak, abychom si všichni ten toustík dali. To je to, co dělá manšaft, co dělá partu.“

K tataráku by ale sedlo pivko, co?

„A proč ne? Když si po večeři po tréninku dáme všichni jedno malé pivo, ťukneme si a pak si jde každý pěkně na pokoj, lehne si a odpočívá, proč ne!? Než bych já někde měl mít starost, že si někam půjdou na pivo. Jsme dospělí lidé. A jedno malé pivo je na zažívání dobré, to není nic proti životosprávě.“

Vy ale radši panáka olivového oleje, ne?

(usmívá se) „Panáčka kvalitního panenského olivového oleje si opravdu dám každý den. Je to úžasně zdravé a prospívá to organismu. Začal jsem s tím někdy v roce 1988. V jedné italské restauraci, kde jsme to poprvé vyzkoušeli a strašně nám to zachutnalo. A začali jsme to pít doma.“

Manželku Zdeňku jste si vzal v roce 1987.

„...přesně 17. prosince 1987! Já si datum svatby pamatuji!“

Jak to děláte, že jste spolu dokázali zůstat už 21 let?
„To je to, na co jsem hrdý! A neskutečně si vážím toho, že mám vedle sebe člověka, na kterého je totální spolehnutí. Člověka, který vás dokáže podržet i v nejtěžších chvílích. Opravdu si nemohu stěžovat.“

Máte nějaký recept na manželské štěstí?

„To ne, každé manželství má určitě své krize, to je normální. Ale i ta nejmenší krizička může ústit v to, aby se manželství utužovalo. Je důležité nebát se partnerovi sdělit, co si myslím! Stejně jako on mě. To není teorie, to je praxe. Pro mě je rodina to nejdražší co mám.“

Manželka je také Sparťanka jako vy?
„Jasně! (usmívá se) Dělala atletiku, běhala čtvrtku a půlku za Spartu, takže jsme oba dva Sparťani!“

A kdyby tehdy, před 21 lety, byla Slávistka?

(směje se) „Byla Sparťanka. Ale vážně, důležité bylo, že to byla také sportovkyně. A dovedla mě pochopit, jak se cítím, co prožívám. Kdyby jí byl sport cizí, tak by to asi bylo mnohem těžší.“

Podržela vás Zdeňka, když jste prožíval špatné fotbalové chvíle? Třeba v roce 2004, když jste vedl se Spartou ligu o devět bodů, a přesto vás »nespravedlivě« vyhodili?
„Ano, to je pro mě strašně důležité, když vím, že ona dokáže cítit to, co já, dokáže vždycky najít ta slova, která pomohou. A je schopná mi říct pravdu. Pravda do očí bolí, ale dá vám něco, z čeho se ponaučíte.“

Máte ještě dnes pocit křivdy?
„Ne ne, víte co stojí v bibli? Odpouštěj a bude ti odpuštěno. Já jsem udělal chyby, vedení Sparty udělalo chyby.“

Když mluvíte o bibli, prý dobíjíte jako věřící energii v kostele?

„Dává mi to tam sílu. Já chodím rád do kostelíka, když to potřebuji, když to cítím. Moje víra je taková, že jdu do kostela, když vzpomínám na své nejbližší. Které jsem miloval.“

Od víry je blízko k reinkarnaci, čím jste byl v minulém životě?

„Jsem byl spojovám s různými dravci, možná na tom něco je, nějaká šelma jsem asi byl. Ale šelma s dobrým srdcem. Nejsem žádný chladnokrevný zabiják!“


František Straka

* 21. května 1958, České Budějovice
S fotbalem začal v osmi letech v Českých Budějovicích, kde hrál až do roku 1977. Na vojně hrál za Duklu Tachov a od roku 1979 za Spartu Praha. V roce 1988 odešel hrát do Německa, kde působil až do roku 1998. Pak začala jeho trenérská kariéra. Trénoval mj. FK Teplice, Spartu Praha, Viktorii Plzeň, Wacker Tirol Innsbruck, či OFI Kréta. V roce 2006 to chtěl zkusit v politice a měl kandidovat za lidovce ve volbách do poslanecké sněmovny. Na oficiální kandidátku však nakonec zapsán nebyl. Je podruhé ženatý, manželka Zdeňka je bývalá atletka. Má s ní 21 letou dceru Terezu. Z prvního manželství má syna Františka.

Autor: Václav Suchan
Klíčová slova: fotbal, františek straka
Diskuse ke článku
.
Související články