2°C
Její modely můžete vidět také v seriálu Velmi křehké vztahy na Primě.
Jak se z vás stala módní návrhářka?
Vždycky jsem chtěla dělat něco kolem módy. Hrozně se mi to líbilo. Také moje maminka si navrhovala šaty a neustále mě vodila ke švadlenám. Já jsem to nenáviděla. Opravdu jsem nesnášela, když mi někdo něco šil. Nerada jsem stála, jsem taková, že se musím pořád hýbat, takže to bylo pro mě utrpení. Nicméně jsem se ale rozhodla, že budu módní návrhářkou. A opravdu se mi to podařilo. Vystudovala jsem návrhářství v Brně. A pak jsem šla rovnou do Prahy.
Podařilo se vám hned prorazit?
V Praze jsem tenkrát vůbec nemohla najít práci. Nikdo mě jako návrhářku nechtěl. A pak za mnou přišla moje kamarádka Hanka Havelková, která je taky návrhářka, a řekla mi: "Táňo, ty jsi vždycky předváděla. A my bychom tě vzali do Úboku." Takže jsem byla rok zaměstnaná jako modelka. Pro mne to ale bylo zajímavé, protože tam byly krejčovské dílny. Připadala jsem si jako ve svém, i když z opačné strany. A právě v té době jsem začala postupně obšívat jednu známou, druhou známou, známou známých… Začalo se to nabalovat.
Co bylo ale tím zásadním krokem, který vás dostal do podvědomí veřejnosti?
Ten, kdo mi neobyčejně pomohl a svým způsobem za to může, je Jirka Korn. V Úboku jsem se totiž seznámila s jistou Kateřinou Markovou, což je teď Kateřina Kornová. Tenkrát začínala s Jirkou chodit, a on zrovna hledal někoho, kdo mu bude dělat kostýmy na vystoupení. A protože jsem na Kačenku šila a Jirkovi se to líbilo, tak mě chtěl vyzkoušet. První oblečení, které jsem mu udělala, se ale strašně nepovedlo. Jirka byl ale naprosto neuvěřitelný. A příště už jsme vymysleli bláznivé kostýmy.
Evidentně věřil ve vaše schopnosti…
Není to úplně hned, než se lidi najdou, dorozumí se a vyladí se na stejnou vlnu. Někdy to chvilku trvá. Tenkrát si musel Jirka uvědomit, co ode mne vlastně chce. A tak jsme se našli a začali spolupracovat. V té době měl pořad v České televizi, a to byla pro mne cesta, jak občas pro televizi něco udělat. Dělala jsem také scénické kostýmy, což mě zase posouvalo někam dál. S Jirkou jsem spolupracovala hodně dlouho. A pak začala moje spolupráce s Helenou Vondráčkovou, která je mou zákaznicí už nějakých patnáct nebo šestnáct let.
To už je hodně dlouho…
Díky Jirkovi jsem se seznámila s hodně lidmi.
A když tvoříte pro známé osobnosti, máte rozhodující slovo vy? Nebo se snažíte trefit do jejich představ?
Oni ví, za kým jdou a znají můj styl. Dokážou odhadnout, co ode mne můžou čekat. Vždycky to ale musí být vzájemná spolupráce. Rozhodně za každou cenu neprosazuji střih nebo styl, který by se jim nelíbil a ve kterém by se necítili dobře. Oni v šatech vystupují, oni se v nich prezentují, proto se musí cítit pohodlně. Oblečení musí být naprosto v pořádku včetně jednotlivých detailů. Snažím se, aby vypadali dobře. Aby vše ladilo.
Máte nějakého oblíbence, se kterým spolupracujete úplně nejraději?
Já mám samé úžasné zákazníky. Musím to zaklepat, všichni jsou hrozně milí. Ale je fakt, že třeba Helena Vondráčková je opravdu moje oblíbenkyně. Další kamarádkou je Bára Nesvadbová. Lidí okolo mě projde hodně, ale já je mám ráda všechny.
To se pak asi dobře tvoří…
Mě to strašně baví. A když to tak je, myslím, že pak člověk šíří dobré vlny.
Vidím, že máte černé oblečení. Co vy osobně v oblékání preferujete?
Já jsem opravdu černá Táňa. A má to několik důvodů. Černá se mi vždycky líbila. A když jsem začínala, tak se tato barva téměř nenosila, proto mi připadala hrozně zajímavá. A za další: potřebuji být šik a zároveň neutrální, protože musím lidem radit a nechci je svým zevnějškem rozptylovat. V černé mi je dobře, ale je fakt, že občas, abych nebyla moc černá, nějakou barvu obléknu. Ale musím říct, že bílou na mně hned tak nenajdete.
A dáváte přednost spíš elegantnímu, nebo ležérnímu stylu?
Mám ráda takovou městskou eleganci. Hrozně ráda nosím sukně. V létě v nich chodím pořád. Rada také nosím podpatky. Volím trochu širší, protože s těmi tenkými bych tady po Praze moc nepochodila. V zimě pak nosím tříčtvrteční kalhoty, nebo kalhoty a sukně, a k tomu svetříky a topy. Těch mám opravdu habaděj. Jsou vždycky z naší kolekce. Už několik let chodím oblékaná jen od nás. Kromě bot a kabelek, které nevyrábíme, na mně nic jiného nenajdete.
Jsou všechny vaše návrhy čistě jen z vaší hlavy, nebo se něčím necháváte inspirovat?
Já jsem takový adrenalinový návrhář a dělám věci na poslední chvíli. Všichni si na to bohužel musí zvyknout. Já prostě v klidu tvořit neumím. Jde mi to jen pod nátlakem. Dokud mě nehoní termín, tak sedím a hrozně dlouho nad vším přemýšlím, ale nemá to ten správný šmrnc. Potřebuji nemít čas na přemýšlení. Celou hlavu zapojím až těsně před akcí. Až v těchto chvílích, kdy je stres, dostanu ze sebe všechno ven.
Nemáte z toho někdy nervy, že to nestíháte?
To mám pořád. Ale největší stres je to asi pro moje okolí. Naštěstí mám naprosto úžasné krejčové. Já už jsme si zvykla a už to mám tak zažité, že tu dobu prostě musím nějak přežít. Je ale lituji. Jenže každý má nějaký způsob tvorby a já mám zrovna takový.
Jste hodně vytížená, zvládáte se při vší práci věnovat svému synovi?
Max už je opravdu velký, je mu patnáct, a teď spolu momentálně vybíráme školu. Držíme spolu takové zavedené rituály. Protože bydlíme za Prahou, máme to zorganizované tak, že je přes den ve škole, pak má angličtinu, nebo nějaký kroužek, a odpoledne se posbíráme a jedeme domů. Díky tomu to zvládám. Horší to bylo, když byl malý. Chtěla jsem stíhat všechno, ale vždycky to nešlo. Proto jsem většinou dala přednost synovi. Teď, když je velký, je to už úplně něco jiného.
Měla jste nějakou paní na hlídání, když byl malý?
Chůvu, hrozně milou paní, které jsem opravdu věřila. Díky ní jsem začala znovu pracovat. Maxovi byly v té době asi dva roky. Hodně mi pomáhala i moje maminka. A když náhodou nemohla, zaskočila právě tato paní. Měli jsme jí oba moc rádi, ale po dvou letech se bohužel rozhodla, že začne normálně pracovat. A Max už žádnou jinou chůvu nechtěl. A tak jsem si řekla, že syn bude malý jen jednou a že si to chci užít. Nějak jsem to skloubila dohromady... Navíc jsem si spoustu věcí mohla udělat doma. Teď už je syn velký a chodí na módní přehlídky. Návrhář z něj ale asi nebude. Nic takového nechce vůbec slyšet.
A kam ho to táhne?
Je v takovém věku, že se ještě potřebuje rozhlédnout. Láká ho umění. Ještě je ale brzy. Já jsem to u sebe věděla sice okamžitě, ale když to tak sleduji u ostatních, málokdo z dětí jednoznačně ví, co chce dělat.
A co Maxova puberta? Jak to probíhá?
Max je v pubertě pořád. Takže se na mě dívá asi tak, jako jsem se dívala na svoje rodiče já – s pocitem, že se zbláznili a nejsou asi úplně v pořádku. Prožívám to teď z opačné strany. Musím ale říct, že máme se synem moc hezký vztah. On už přesně ví, kdy mám moc práce. Ví, že mě má nechat raději na pokoji. Fakt jsme sehraní.
Co děláte ráda ve volném čase, když máte chvilku sama pro sebe?
Zbožňuji cestování. Hlavně po Evropě. A nebo mám ráda přesně pravý opak – a sice, že se zavřu doma a nevylezu vůbec ven. Nedělám vůbec nic. Tak naberu zase síly. A ještě jsem začala na stará kolena cvičit bikram jógu. Nikdy jsem pravidelně necvičila a tohle je první cvičení, které mě chytlo a fakt mě baví. Chodím pravidelně, ačkoliv mě normálně věci, které jsou pravidelné, neberou. Je to sice hrozně náročné, ale má to výsledky. Třeba mě opravdu přestaly bolet záda.
A co nákupy. Baví vás utrácet?
Oblečení mám dané. Asi v tomhle nejsem tak úplně typická. Kupuji si jen věci, které mě opravdu zaujmou. Většinou to jsou kabelky a boty. Ale co na sebe prásknu, je to, že ráda jezdím autem.
Řídíte už dlouho?
V osmnácti jsem si udělala řidičák a hned potom jsem při parkování odřela auto. A měla jsem z toho takové trauma, že jsem se zařekla, že už nikdy řídit nebudu. Vydržela jsem to až do svých třiatřiceti. Všichni, co jsem znala, mě museli vozit, nebo jsem jezdila taxíkem. Pak jsem se zařekla, že to už dál není možné. Řekla jsem si, že to dokážu. Zaplatila jsem si dvě jízdy a pak si v noci, když Max spal, sedla do auta a jezdila po Praze. Zkoušela jsem různé křižovatky, jestli jimi zvládnu projet. Několikrát jsem skončila jako klasická ženská se zhasnutým motorem uprostřed křižovatky a nemohla jsem se rozjet, což byla moje největší noční můra. Pak jsem si ale řekla: :No nic, ať si myslí kdo chce, co chce. Musím nastartovat a odjed.: Takhle jsem si nejdřív všechno vysvětlila, a najednou jsem v sobě z ničeho nic objevila vášnivou řidičku.
- 3
FOTOGRAFIE
