1°C
Vánoce jsou doslova za dveřmi. Máte nějaké vánoční zvyky, bez nichž se u vás svátky neobejdou?
Emma: Vánoce jsou mým problémem, protože já je vlastně nemám ráda, už od rozvodu. Bylo to potom tak, že děti den předtím někam chodily a tam dostaly dárky. Já byla doma sama. A pak jsem taky na dárky moc neměla. To byly pro mne hrozné stresy. Do toho jsem měla různé přítele, kteří Vánoce neslavili. Jeden třeba seděl na Štědrý večer u okna a chtěl z něj zastřelit bažanta... Vlastně mám ve vzpomínkách samé takové hrozné příběhy. Navíc má můj manžel společný hrob rodičů s bývalou ženou a každý rok tam oba chodí na ně vzpomínat.
To nejsou moc pozitivní vzpomínky…
Emma: Teď už je mi to jedno, ale ze začátku jsem z toho byla hotová. Manžel je navíc takový, že aby neurazil první ženu, se kterou výborně vychází a kamarádí se s ní, tak, když mu ona nabídla doma něco k jídlu, si to vzal. Pak přišel domů, já do něj cpala kapra se salátem, a jemu bylo špatně. Vánoce miluji jen proto, že mám úžasnou kamarádku, která mě nosí výborné cukroví. A já sladké miluji. Jinak chodíme za Bárou, která má už všechno připravené. Jdeme se tam s manželem podívat na děti. Když byly ještě malé a měly takové ty krásné rozzářené oči, tak to bylo nejlepší. Teď už jsou z nich puberťáci, takže zase nic moc. Ale nicméně tam jsme, rozbalíme dárky, které se teď skládají spíše jen z obálek, protože člověk si netroufne už sám dětem něco koupit. A na pohádku jsme zase doma.
Bára: Já Vánoce ráda mám. Samozřejmě, že když jsou děti menší, tak jsou Vánoce kouzelnější, teď, a to má máma pravdu, už je to s těmi puberťáky o něčem jiném. Ale mám hezké vzpomínky na dětství, na "naše" Vánoce.
Jaké byly?
Bára: Pamatuji si, že jsme měli do oblouku postavený paraván a skrz něj bylo vidět na stromeček. Ale žádné dárky tam nebyly, tak jsem si říkala, že to Ježíšek asi nestihl. A pak se tam najednou objevily... My jsme dlouho nevěděli, jak se tam dostávají. Vždycky jsme měli pootevřené okno, aby mohl Ježíšek vlétnout dovnitř. A pak jsme měli ještě zvoneček, který, když se zvednul, začal sám hrát. Teď už to není nic tak zvláštního, ale tenkrát to zvláštní bylo. Až v době po rozvodu rodičů jsme zjistili, jak to bylo vymyšlené.
A jak to tedy probíhalo?
Bára: Táta hrál na klavír, my jsme zpívali a máma mezitím odběhla zapnout ten zvoneček. Ale my tím, že jsme zpívali, jsme ho neslyšeli. Máma se nepozorovaně vrátila, zpívali jsme všichni dál a táta v jednu chvíli řekl: "Už ho slyším, už tam byl!" A najednou jsme zvonek uslyšeli cinkat. To jsme neprokoukli do doby, než nám to máma prozradila po rozvodu. To mi už bylo jedenáct. Dětská představivost v tomto nezná mezí…
Umíte i vy pro své děti vytvořit podobnou atmosféru?
Bára: S Emmou, když byla malinká, jsme v tom pokračovali dál. V jejích třech letech jsem se rozvedla a přišel Petr a od té doby, jeho synovi Péťovi bylo tehdy sedm, je takovou zvláštností, že se nám Vánoce každý rok posouvají. Letos je sice máme 24. prosince, ale vloni to bylo až 28. prosince. Tím, že máme dvě rodiny a Emička odlétá do Švédska, se střídáme. Když nemáme děti, jsme 24. prosince jen sami dva s Petrem. A 28. prosince se všechno připraví, jako by to byl Štědrý den. To je pro rozvedené páry docela dobré řešení. Pro děti je to výhodné, protože mají Vánoce dvakrát.
Baví vás vánoční krášlení domácnosti?
Emma: Je fakt, že Bára je taková zdobící. U mě si lidé myslí, že když člověk maluje, tak je tvořivý, ale mě to vůbec nebaví. Možná, že je ve mně schovaná nějaká zapšklost. Já si pamatuji i na svoje dětské Vánoce v trochu negativním světle. Například mě nutili jíst rybí polévku, kterou jsem absolutně nenáviděla. Ale je pravda, že když jsme fungovali ještě jako rodina, Vánoce byly hezké. Faktem je, že do toho rozvody blbě zasáhnou.
Bára: Musím to uvést na správnou míru. Každoročně k nám na svátky přijíždí Petrova máma Eva, která připravuje skoro všechno sama. Je hlavní šéfová v kuchyni, protože ono není dobré, když je šéfových více. Dělá výborný bramborový salát. My ostatní jsme jí k ruce. Je Maďarka, takže to velení je naprosto jasné.
Emma: Petrova máma vyšila Báře i vánoční ubrus, je hrozně šikovná. A všichni od ní dostáváme pletené ponožky. A opravdu je pořád nosíme.
Tak to máte přímo idylické vztahy…
Bára: Eva mi hodně pomáhá. A já si pak můžu v klidu vyzdobit dům a udělat věnce na dveře a stůl. Mě to baví.
Emma: Je fakt, že Petr zase naseká dříví, připraví krb. On sám vyřezává moc hezké věci ze dřeva. Ve svých čtyřiceti přišel na to, jak je hrozně šikovný. Do té doby dělal jen muziku a herectví.
Bára: Ale opravdu. Je škoda, že nebyl spíš truhlář, protože si myslím, že by mu v tom bylo lépe než v tom našem bláznivém šoubyznysu. Když překročíte třicítku, tak vás to začne táhnout spíš k těmto tvořivým věcem.
Emma: I když on teď dělá v rozhlase redaktora, a to mu jde taky.
Bára: Já myslím, že ho raději opustíme…
Emma: Aby nám nevynadal, že o něm mluvíme.
NEZAPOMEŇTE SI KOUPIT!V pondělí 15.12. vyšel náš časopis Blesk pro ženy č. 51 s praktickým kalendářem na rok 2009 nádherně ilustrovaným Emmou Srncovou. |
Váš manžel asi nebude zrovna vznětlivý…
Bára: To ne, já jsme spokojená. Nikdy jsem si neuměla představit, že po rozvodu můžete mít znovu rodinu. Emma a Petr sice nejsou vlastní sourozenci, a ani my nejsme tatínek a maminka, každý máme jen jedno svoje dítě, ale když nás vidíte pohromadě, je to, jako bychom byli všichni zajedno. Tím, že už jsme spolu devátým rokem, tak já i toho Péťu, kterému je patnáct, beru jako svého. Jsme za něj hrozně ráda, protože je lepší mít dvě děti.
Přijal vás od prvního okamžiku, nebo to bylo přece jen těžší?
Bára: Tak trochu neměl jinou možnost. Bylo to dané. On je ale dobrý kluk. V podstatě jsou si s Emmou podobní, což je neuvěřitelné.
Emma: A myslím, že je výborné, že je Emma vychovávaná od staršího bratra, a že on naopak zase pozná, co je to ukňouraná ženská. Učí se tak do budoucna…
Kde jste se s Petrem vlastně seznámili?
Bára: Klasicky při natáčení. Hráli jsme zamilovanou dvojici…
Emma: Řekli si: "Dobrý den, já jsem Srncová..." "Já Rajchert." A hned se šli líbat.
Bára: Bylo to tak, že jsme si povídali a pocítili souznění. Posléze to přerostlo dál.
Oba jste se museli nejprve rozvést. To bylo asi náročné?
Bára: Když to jede, tak to jede. Nemáte moc na vybranou. Celé se to najednou tak nějak rozkopne…
Emma: A myslím, že všichni zúčastnění jsou teď šťastnější.
Takže se nepřikláníte k názoru, že by se mělo manželství držet za každou cenu…
Emma: Určitě ne.
Bára: Rozhodně ne. Já si myslím, že tak dáváte příklad dětem. Sice nejsem Petrova maminka, ale oba vidí, že vztah dvou lidí může fungovat. Já přitom na rodinu jako takovou věřím. Myslím, že mít pocit domova má svůj smysl. Ale i mít mámu doma. Když si to lidi můžou dovolit, tak obdivuji všechny mámy, které zůstanou doma a starají se o děti. Na těch dětech je to pak obrovsky znát.
A kariéra a popularita pro vás nejsou důležité?
Bára: Já jsem to tak nikdy moc necítila. Herectví je velmi zajímavé, ale čím jsem starší, tím víc mě nebaví hrát někoho jiného. Občas se dostáváte do situace, které hrát nechcete. Různé vztahy, milostné scény apod. Já jsem ráda za vztah, který mám, a nechci ho těmito věcmi narušovat. A najít roli, kde se nebudete s nikým líbat, kde nebudete mít žádný vztah, asi není skoro možné.
To je fakt, všechno se točí kolem mezilidských vztahů…
Bára: Přesně tak. Kolem toho, že skončíte s někým v posteli. A já bych s tím měla opravdu velký problém. Asi v tomto nejsem profesionál a ten typ člověka, který to zahraje a nijak ho to nepoznamená. Není normální se potkat s člověkem a začít se s ním líbat, nebo se svléknout do půl těla a lehnout si s ním do postele. Sice můžete být herci, ale pořád jste jenom lidé. Nějak vás to ovlivňuje, nebo se musíte proti tomu obrnit, necítit to.
Emma: A já jsem ráda, protože se mi teď Bára o všechno stará. Vede mi internetový obchod (www.srncova.cz/emma/obchod.php), přes který si lidé můžou koupit moje obrázky. Organizuje mi i výstavy a další věci spojené s mou prací.
