5°C
Žijete ve šťastném manželství?
Žijeme určitě v hodnotném, hlubokém vztahu, rouhala bych se, kdybych řekla cokoli jiného. Právě teď v říjnu jsme spolu dvacet let. Někdy se až bojím, jak vysoko jsme si nastavili citovou laťku, a netýká se to jen mne a Vlada, ale i našich dětí. Problém pak může nastat z banality, kterou většina lidí vůbec neřeší. Je to jistě věcí naší povahy, ale taky touhy žít i za cenu zranění v pravdivém vztahu ve světě plném her a podvodů.
Zasáhlo mateřství do vašeho způsobu psaní?
Zasáhlo do života, tudíž i do psaní. Kniha Počítání času se narodila spolu s mojí dcerou. Vzpomínám si, jak mi Jirka Lábus volal do porodnice a četl recenze. Pan nakladatel Egem tenkrát jásal: "Ano, rodit knihy a děti současně, tomu říkám smysl života." Když jsem mu odevzdávala rukopis další knihy, bylo mi opět nevolno a rovnou od něj jsem šla na gynekologii. Žertem jsme s mužem pronesli, že jestli se situace bude opakovat, měníme nakladatele.
A jak to dopadlo?
Osud byl spravedlivý, každé z našich dětí má "svou" knihu, se kterou se narodilo. Nevěděli jsme do poslední chvíle, jestli čekáme holku nebo kluka. V prvním případě jsme do "Počítání času" na některé stránky volili jemně okrový podklad a narodila se holčička Alžbětka. Kniha "Křehké otázky" má stránky světle modré a narodil se k ní Jeronýmek.
Napsala jste něco pro děti?
Když si pan Egem, který bohužel musel z vážných zdravotních důvodů ukončit svou vydavatelskou činnost, uvědomil zmíněnou souvislost, zaradoval se a řekl osudovou větu: "Vy napíšete knížku pro děti!" Pro děti? To já neumím. Snad že jsme k němu měli důvěru, byl mimo jiné fotograf a nesmírně ctil Vladovu práci, přesvědčil nás, abychom zveřejnili původně rodinné snímky a abych zachytila emoce, které se nedají zpětně prožít. A tak vznikla kniha "Jak potkat děti". Není pro děti, ale o dětech.
Je hodně osobní?
Psala jsem ji v době, když šla Alžbětka do školy a Jeronýmek do školky. Je to období, kdy se děti odpoutávají a já jsem byla jakoby uprostřed mateřství. Kniha je určena dospělým, ale vím, že ji čtou i dospívající děti. Snad že jim nebylo v pravé době odpovězeno na jejich mnohé citové otázky. Ta knížka je hodně citová a všechna její "jak" jsou o spoluprožívání. Chtěli jsem ji vydat jen v malém nákladu, jako jakousi stopu vlastní rodiny, ale našla si svou obecnou platnost, vyšla už potřetí a dodnes se setkávám s tím, jak emotivně na ni lidé reagují.
Změnilo vás mateřství?
Mateřství si nikdo nedovede představit. Často se mne na to ptala Luba Skořepová, která marně toužila po dětech. Nevěděla jsem, jak popsat to nepředstavitelné štěstí a současně tu nepředstavitelnou únavu. Snad i proto vznikla kniha "Jak potkat děti". Abych popsala třeba "Jak vypadá vězení", to když máte pocit, že není úniku, nebo abych si od počátku uvědomovala, že všechno musí pokračovat. A tak kniha končí kapitolou "Jak opouštějí děti a jak opouštějí rodiče".
Kdy se vám pracuje nejlépe?
Soustředím se vždy jen na jednu knihu nebo jeden projekt. Když byly děti malé, psala jsem po nocích. Teď se snažím využít volná dopoledne, kdy jsou ve škole. K psaní potřebuji dvě věci: totální samotu a nekonečný čas. Než začnu psát, musím mít vidinu, že nikam v určitou hodinu nemusím odejít. A to i přesto, že nevydržím psát dlouho, protože píšu věci na dřeň, intimní, vnitřní a musím se při nich dokázat úplně odpoutat od reality. Musím přestat myslet na to, jaký je údajně svět kolem nás, a stvořit si ten svůj, který si pak hledá cestu ke čtenáři. Ten často zaplašený a skrytý svět mám ráda, protože v něm hnacím motorem není úspěch, ale cit.
Přepadnou vás někdy pochybnosti o smyslu vaší práce?
Každou knihu píšu jako poslední. Ale dějí se mi příhody. Mnoho příhod. Například mne oslovila jedna paní soudkyně, která si přála podepsat knihu "Celá viola tvé duše". Nebylo možné se sejít, proto jsem navrhla, že knihu může nechat ve Viole, kde ji podepíšu, a ona si ji vyzvedne. Paní ji odmítla dát z ruky. Snažila jsem se ji ujistit, že i kdyby se kniha – nedej bože – ztratila, seženu jinou. "Tuhle neseženete, protože tu držela moje maminka v poslední chvíli svého života a vaše kniha jí pomáhala odejít z tohoto světa". To když vám někdo řekne, pak otázky, jestli má smysl psát, jsou na chvíli zaplašeny.
Ale to už jsme za hranicí literatury...
Já vím, nejčastěji se mne i novináři ptají, jestli vím, jaké mé knihy vzbuzují emoce. Sama se bojím, abych nepřekročila hranici únosnosti. Ale kdybych tu čáru znala, už by to byl kalkul. A tak musím plout na vlně intuice, empatie a věřit, že mne nezradí. Přitom pracuji naprosto racionálně, třeba moje večery ve Viole se odvíjely podle přesné struktury a koncepce.
Na hraně se ocitl i váš život...
Život nám nastražil překážku, když jsem byla na počátku druhého těhotenství. Ohrožen byl život můj i nenarozeného miminka.
Snažíte se tenhle zážitek vytěsnit z paměti?
Dnes už ne, asi proto, že všechno dobře dopadlo. Kdyby to skončilo tragédií, můj postoj by byl jiný, ale překážky patří k životu.
Co se vlastně stalo?
Po týdnu, kdy jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, jsem dostala silné bolesti. Skončila jsem na chirurgii, selhávala mi slinivka a mému muži sdělili, že se jedná o smrtelnou nemoc a následujících 24 hodin rozhodne. Já jsem to nevěděla.
Netušila jste, jak je situace vážná?
Vím jen, že v té bolesti najednou nastal okamžik úlevy, nebo spíš blaženosti, kterou jsem nikdy nezažila. Cítila jsem se krásně a najednou mě napadlo: "To je asi smrt." Pak už si jen pamatuju, že se mi vybavil obličej dcery a muže a ráno mi řekli, že krize je překonaná.
Co bylo dál?
Byly dvě varianty, přerušit těhotenství, podstoupit operaci, vyléčit se a znovu se pokusit o dítě. Ale s Vladem jsme si tenkrát řekli, že už máme dítě v bříšku, a to taky chceme. Do pátého měsíce to byl boj s bolestí, protože mi lékaři nemohli dávat tišicí léky, vzpomínám si, že každou probdělou noc jsem si říkala, že už to nevydržím, ale ráno přišel pan doktor a ptal se: "Tak co maminko, jde to?" A já přitakala: "Jde to… jde to..."
A rozhodli jste se správně…
Jeroným přišel na svět bez komplikací, přirozenou cestou, kluk jako buk.
Když se narodila Alžbětka, byla úplně bílá, světlé vlásky, doširoka otevřené modré oči. Vlado řekl: "Takhle vypadá modré z nebe". Byla nedělňátko, vše kolem kvetlo a vše se dařilo. Jeroným se narodil za obrovského úsilí a z posledních sil. Byl snědý, vlasy černé, oči hluboké, jako by v nich byla zkušenost bojovníka, jako by už věděl něco o životě. "Dokázali jsme to," řekl tentokrát Vlado a nevím, která z těch dvou emocí – čiré štěstí či usilovná práce – byla silnější.
Ví Jeroným, za jakých okolností se narodil?
Občas mu říkáme, jaký byl bojovník, chceme, aby věděl, jak moc jsme ho chtěli.
Věříte na štěstí?
Když budu čekat na štěstí, budu věčně nešťastná. Člověk je tvor, který stále touží po něčem dalším a novém, je to nekonečný kolotoč. Klasik říká: "Nevěřím, že štěstí je možné, ale klid ano". To považuji za větší hodnotu. I když si každou šťastnou chvilku užívám dosytosti a pracovní název nové knihy, kterou právě píšu, je Šťastná hodina. Možná i proto, že se kořím a mám hlubokou úctu k lidským nevratným tragédiím, dodnes se snažím chápat jejich smysl. Lidský život je velmi těžký. Nic na tom nemění fakt, že je krásný.
Kam vaše děti směřují?
Zatím je to velmi těžké odhadnout. Mají hodně zájmů, jsou aktivní a tvůrčí. Jeroným miluje fotbal, loutky, Alžběta hudbu, hraje na flétnu a klasickou kytaru, zpívá ve sboru, chodí do dramatického kroužku. Oba rádi čtou, píší různé texty a s nadšením navštěvují výtvarný ateliér.
Musíte odhánět děti od počítače jako většina dnešních rodičů?
Nemají volný přístup k počítači, musí si půjčovat můj nootebook, ale nebráním jim v tom, je to součást dnešního vzdělání. Ale vzhledem k množství jejich aktivit jim na vysedávání u monitoru nezbývá příliš času.
Co v dětství bavilo vás?
Milovala jsem zvířata a měla komplikovaný vztah k lidem. Připadali mi krutí. V té době na valašské vesnici byla často zvířata vnímána jako účelová a užitková věc. Já jsem však ta nejzuboženější krmila a vyprávěla jim o jejich jedinečnosti a kráse. Toužila jsem se stát zvěrolékařkou. Ale tatínek mi včas ukázal, co takové povolání obnáší. A bylo rozhodnuto. Se zvířaty jsem už mluvit uměla. Mým úkolem se stalo naučit se hovořit s lidmi. A tak o nich píšu knihy a sbírám jejich příběhy.
Tři roky se těšily velkému zájmu vaše autorské pořady v pražském divadle Viola, jejichž završením byly dvě výpravné knihy – Celá viola tvé duše a Ticho v květu violy. Vaše knihy doprovázejí fotografie vašeho manžela Vlada Bohdana. Jaké to je pracovat spolu?
Máme každý svoji profesní cestu, ale je pravda, že devět z mých třinácti knih výtvarně doprovodil můj muž. Ale neprobíhá to tak, že já něco napíšu a on k tomu připraví fotky nebo obráceně. Naše práce je zrcadlem toho, co prožíváme. Když se třeba blížil večer ve Viole nebo když uzavíráme společnou knihu, předložíme si navzájem, co jsme za to období viděli, cítili, a najednou vidíme, jak naše práce úzce souvisí s naším životem, jak jsme vzájemně propojeni.
3 NEJ Zuzany MALÉŘOVÉNejmilejší chvíle: O samotě s vlastním mužem Největší zábava: Vymýšlení akcí pro děti a jejich kamarády  Ráda vymýšlám akce pro děti a jejich kamarády.
Autor: Marie Votavová, Vlado Bohdan
|
