7°C
Snad ve všech vašich filmech hraje hlavní roli rodina a vztahy. Je pro vás rodina tak důležitá?
To nám bylo dáno s Jarchoněm od začátku. Vždycky jsme si vyprávěli rodinné příhody, trapasy a situace. Máme s Petrem totiž velmi podobnou rodinnou anamnézu.
Co to znamená?
Oba jsme vyrůstali za komunismu ve střední vrstvě. Rodiče nebyli rozvedení, oba jsme měli starší sourozence – já mám starší sestry, po kterých jsme dědili gramofonové desky, na Vánoce jsme jako benjamínci rozbalovali dárky, ale stejně tak jsme oba měli v širší rodině pestrou názorovou škálu. Od tetičky řádové sestry po strýce komunistu. Je to skoro, jako bychom byli s Petrem bratři. Jsme vychováváni sice relativně konzervativně, ale s humorem.
Jak vypadala konzervativní výchova ve vaší rodině?
U nás platily staré pravdy, které mohou znít jako klišé. Rodiče mě učili, že je správně s lidmi dobře vycházet, co nechceš, aby druzí dělali tobě, nečiň ty jim…Byli jsme trestaní za lhaní a krádeže, rodiče nás nepovzbuzovali proti učitelům, i když učitelé nebyli v právu. Maminka mi třeba upletla dlouhý svetr do půlky stehen, který jsem si přál, ale ve škole jsem dostal poznámku, že chodím špatně oblečený. Maminka určitě v duchu skřípala zuby, protože ho pletla ona, ale řekla, že učitelka má pravdu a že ho nebudu nosit do školy. Ale na druhou stranu rodiče jasně říkali, že komunisti jsou hajzlové, ale venku to nemáme říkat.
Rozčiloval jste něčím svoje rodiče?
I to nejhodnější dítě snad milionkrát vytočí i toho nejklidnějšího rodiče. Někdy mi připadá, že si rodiče pořizují děti proto, aby je vytáčely. Ale filozofie moje i mých rodičů je, že se děti mají chválit, a já si spíš pamatuju, čím jsem jim udělal radost. Ale asi jsem je rozčiloval špatnými známkami.
Máte dvouletého syna Jonáše a čekáte další miminko. Vychováváte ho podobně jako vás rodiče?
Vychováváme ho hodně liberálně a zbytečně ho netrestáme. Jsem starší táta, taže konfrontuji svoje zkušenosti s výchovnými názory svých sourozenců a přátel a snažíme se poučit z knížek. Na dítě bude mít během života vliv spousta věcí, šťastných i nešťastných, které jako rodič nemůžu ovlivnit. Na mně pak je, abych vybavil dítě základními návyky pro život, ale zbytečně ho nepoškodil. Aby kvalitu, kterou v sobě má, bylo schopné rozvíjet. Někteří rodiče výchovu moc nezvládnou, ale jsou to hodní a zajímaví lidé, takže si z nich dítě může vzít příklad – ne z rodiče vychovatele, ale z rodiče člověka. Ale já jako otec teprve dvouletého syna nemám moc zkušeností a nemůžu říkat žádná moudra.
Byl jste u porodu?
Byl, ale to dneska není žádná zásluha. Abych řekl pravdu, nepřipadá mi, že by to pro mne bylo nějak důležité. Bylo to ohromné, to jo, ale můj vztah k synovi to neovlivnilo. Když si to žena přeje, tak by tam táta měl být, a jsem rád, že tu možnost máme. Je to dobré, ale důležitější a těžší je být u umírajícího rodiče.
Vy jste to zažil s tatínkem…
Ano, ale bohužel ne bezprostředně. A je to moje doživotní výčitka. Jeho odchod trval pět let a většinu toho času byl doma. Ale umíral v nemocnici a my jsme u něj přesně v tu chvíli nebyli. Je to mnohem větší výčitka, než kdybych nebyl u narození svého syna. Je mi jedno, že můj táta nebyl u mého narození, ale není mi jedno, že jsem vedle něj nestál, když umíral! Je to asi kontroverzní, ale dneska se lidé starají o děti, ale nestarají se o rodiče. Nemá cenu se hystericky soustředit na narození dítěte, umírající rodič vnímá naši přítomnost víc než rodící se dítě. Nejsem zastáncem toho, že to bylo před sto lety úžasné, ale některé věci měly své přirozené místo. Tatínkové byli málokdy u porodu, ale vždycky tam byli, když umírali rodiče. I my máme šanci tam být v obou případech – i u narození, i u smrti. To je moje konzervativní výchova v praxi.
Váš tatínek trpěl Alzheimerovou chorobou, to je zátěž pro celou rodinu...
Tahle zkušenost je nepřenosná. Tatínek měl sérii mrtvic, jeho stav se zhoršoval, někdy byl mimo sebe. Každý, kdo to zažil, ví, že to je náročné nejen pro pacienta, ale i pro celou rodinu. Lidé, kteří vypadají silně, to nezvládnou, jiní to jsou schopni s rodičem nést a unést, ale je to hrozně těžké. Střídali jsme se v péči o tatínka i se sestrami a hodně nás to spojilo. Když táta leží čtyři roky v posteli, nevnímá tě a ty ho přebaluješ, tak člověk cítí sebelítost, nenávist, smutek, ale musí to překonat. Rozhodně je to těžší než narození dítěte. Ale až bude Lenka rodit, zase budu u porodu, protože je to pro mne jednodušší, je to pozitivní a radostný.
Mluvíte krásně o svojí mamince, jste jí oporou?
Zdědil jsem dům, který jsem rozestavěl tak, aby s námi mohla bydlet i moje maminka a o patro výš Lenčini rodiče. Pokud je to možné a ti lidé to snesou, tak je výhoda bydlet v jenom domě. U nás má každý byt svůj vchod, takže když nemáme chuť, nemusíme se potkat, ale zároveň můžu otevřít dveře a syn si vyběhne za prarodiči, které má strašně rád. Konflikty, které při takovém soužití vznikají, mi vyváží pocit, že můžeme být pohromadě. Je to přínosné pro všechny. Třeba mojí mamince je skoro 80, ušila už asi 500 panenek pro UNICEF a je moc hodná, ale nesnáší domácí zvířata. Ráno jsem ji poprosil, aby vyvenčila našeho psa, a ona měla zážitek z toho, že v 77 letech poprvé venčila psa. Nakonec byla ráda, že má rozptýlení.
K vám patří neodmyslitelně i scenárista Petr Jarchovský, se kterým spolupracujete už od dob střední školy. Jak vypadá takové tvůrčí manželství po pětadvaceti letech? Mělo nějaké krize?
Určitě, ale když se ve vztahu překročí určitá hranice, tak už to má jen výhody, protože nevýhody jsou vybouřené a vysvětlené. Já od něj neočekávám nereálné věci, on nepíše do scénáře scény, které nesnáším. Víme, co od sebe můžeme čekat. Když má člověk pocit důvěry a bezpečí takového přístavu, jakým je náš vztah, a autorsky mu to vyhovuje, může si dovolit třeba větší překvapení. Naše spolupráce už není psychologická hra, už je to čistá radost.
Vaše filmy popisují postavy tak věrohodně, že v nich diváci poznávají sebe nebo své blízké. Představujete si konkrétní lidi, které znáte?
No určitě. Dělám to i s tím rizikem, že to nemusí zajímat všechny, ale moje zkušenost už od Šakalích let nebo spíš od Pelíšků je, že nějaká maličkost, nějaký rodinný detail, je vlastní mnoha lidem, kteří se v něm pak poznávají. Spousta lidí mi pak říká: "To je přesně náš táta, to je můj synovec, teta..." Když člověk dělá film nebo knížku, potřebuje odvahu říct něco extrémního a nevídaného, nebo naopak odvahu popsat, co prožívá spousta lidí. A v tom přesně tkví oblíbenost a kvalita Vieweghových knih.
Proto je váš poslední film „Nestyda“ z dílny Michala Viewegha?
Jeho knihy si na nic nehrají a zároveň Michal umí autentickým způsobem popsat jednoduché až banální situace jemným, přesným a citlivým způsobem a s vtipným nadledem. Chtěl jsem, aby v tomhle smyslu byl "Nestyda" podobný.
- 4
FOTOGRAFIE
Vizitka Jana Hřebejka:
Kde nejradši odpočíváte: Na procházce v přírodě nebo četbou nebo na hausbotu.
Njeoblíbenější víno: Bílé z Mikulovska a červené z Burgundska.
Nejhorší zážitek: Nejmučivější je pocit, že člověk selhal.
