Šárka Ullrichová (33): 'Neuměla jsem vydržet sama se sebou.' | Pro ženy | Blesk.cz

Šárka Ullrichová (33): 'Neuměla jsem vydržet sama se sebou.'

15. října 2008 | 15:02

V seriálu Ulice hraje feťačku Zuzanu. Drogám a alkoholu herečka bohužel holdovala i v osobním životě. A právě tyto závislosti jí letos na jaře přivedly do léčebny v Čeveném Dvoře.

Jak jste vlastně k drogám a alkoholu sklouzla?
Nejdřív jsem prošla závislostí na jídle, trpěla jsem anorexií, pak bulimií. A protože jsem si tyto problémy nikdy nevyléčila, začala jsem střídat závislosti další. Teď už vím, že problémy máme všichni. Všichni si v sobě neseme nějaké bloky. Mám spoustu kamarádů a známých, kteří by mohli klidně nastoupit do léčebny taky, jenže jim závislost zatím ještě nezasahuje do života natolik, aby se o něj museli bát.

Vy jste měla strach o svůj vlastní život?
Ano. Stalo se to v lednu. Kvůli mé nezodpovědnosti mě někdo přepadl na Vinohradech. Musela jsem kvůli tomu na šití brady a několikrát na policii. Mezitím jsem spolykala obrovské množství prášků na uklidnění, protože jsem měla noční můry, které se mi vracely. Prášky jsem jedla doslova po hrstech. Naštěstí jsem ale tady! A trochu se tomu divím, protože by to opravdu porazilo slona.

A jak se to vůbec odehrálo, byla to nešťastná náhoda?
Nebyla. Určitě jsem někoho vyprovokovala. Ten útočník mě totiž neokradl. Kromě toho, že mi zrasoval obličej, se mi nic jiného nestalo. Probrala jsem se až na policii, kde se mnou třásli. Z brady mi crčela krev. Bylo to hrozný! Proto to byl jeden z mých posledních tahů. Pak už jsem chtěla nastoupit na léčení, ale musela jsem ještě vydržet do 20. května, protože bylo nutné předtočit nějaké díly pro Ulici. Vyšli mi obrovsky vstříc, proto jsem je nemohla nechat ve štychu.

Byla v pozadí vašich depresí a problémů skutečnost, že když vám bylo deset let, zemřel vám tatínek na leukémii?
Určitě. Nedokázala jsem se s jeho smrtí vypořádat.

A co vaše maminka? Věděla, že berete drogy?
Bylo to pro ni strašné. Ale i pro Mirka (nevlastní otec – pozn. red.) V podstatě se jim ulevilo až ve chvíli, kdy jsem šla na léčení. Moje chování je hrozně bolelo, byli na mě naštvaní, báli se o mě. Nejhůř ale nesli, že s tím nemůžou nic udělat, dokud se já sama za sebe nerozhodnu. Rodiče mě maximálně podporují. Mamka za mnou byla na terapiích, Mirek taky. S otčímem jsme si dokonce vyříkali a ujasnili věci, které mě trápily, a oběma se nám hrozně ulevilo.

Promluvit si od srdce skutečně pomáhá...
Ale v klidu! Já jsem byla hrozně nedospělá. Byla jsem takové to vzteklé dítě. Vydupávala jsem si pozornost. Možná i tím braním drog. Strašně brzy jsem od rodičů odešla, už v šestnácti letech, takže průpravu pro život jsem neměla žádnou. Nerespektovala jsem žádnou autoritu, nic! A pak, když jsem se osamostatňovala, stávala jsem se závislá na chlapech, s kterými jsem žila. Sama jsem být neuměla! A postupně přicházely první srážky s realitou, kdy jsem nabírala zkušenosti. A to pěkně zostra!

Jak to vypadá s vašim nynějším vztahem? Přece jen jste s partnerem museli ustát spoustu problémů…
Je pravda, že jsme po mém návratu z léčebny uvažovali, že se rozejdeme. Potřebuji se nutně odstěhovat z našeho starého bytu. Sháním proto nové bydlení. Uvažovali jsme, jestli půjdeme každý do svého, nebo jestli zůstaneme spolu. Mluvila jsem o tom dokonce s psychology, a ti říkali, ať si ještě dopřejeme čas. Pro něj to taky není jednoduché, vždyť mě takhle vůbec nezná. Ani já si se na sebe takhle nepamatuji.

Stěhujete se nakonec spolu?
Ano. A zdá se mi, že to začíná být v pohodě. Nechci ten vztah jen tak zahodit. Nerada zahazuji něco, čemu jsem tolik věřila. A taky se neumím rozcházet.

Šárka Ullrichová (33)
Šárka Ullrichová (33)
Autor: Michal Protivanský

Není to jednoduché…
Dřív jsem k tomu vždycky svoje chlapy donutila…

Aby to řekli?
Ne, abych měla důvod. A tak jsem se s nimi třeba začala rvát. Prostě abych měla nějaký důvod k rozchodu… Tohle jsem v léčebně také řešila. Vím, kde to vzniklo, ale mluvit o tom nechci, netýká se to jenom mě.

Byla jste závislá na alkoholu a kokainu. Kde jste kokain kupovala? Měla jste stálého dealera?
Pár takových lidí, od kterých si můžete koupit drogy, po Praze prostě je. Není nijak složité na ně narazit.

A popíjet jste vyrážela sama?
Přesně tak. Až později jsem si uvědomila, že to není tak úplně normální. Bylo to nebezpečné, i když jsem ty lidi znala. Vyrazila jsem si vždycky jako dámička na podpatkách… Kvůli těmhle výletům se ale moje deprese hodně zhoršovaly.

V čem vám léčebna nejvíc prospěla?
Mám pocit znovuzrození. Je to, jako by se ve mně po letech narodil úplně jiný člověk. A naštěstí mám tendence se o něj starat. Začala jsem ho mít ráda. Teď se po dlouhé době sama se sebou cítím dobře. Dřív jsem se ale ráda neměla, a to bylo příčinou mých depresí. Nemohla jsem se sebou vydržet, nejraději bych vyskočila ze své vlastní kůže.
Pobyt v Červeném Dvoře byl ale jenom start. Takový malinký krůček. Teď mě ještě čeká hodně dlouhá cesta. Musím chodit na intenzivní terapie. Pracovat na sobě mě ale naštěstí baví.

Nemáte strach, že k závislosti zase sklouznete?
V léčebně vás dokážou slovně naprogramovat a povzbudit. Je ale jasné, že slova mají trochu jinou váhu než činy. Nebudu říkat, že to nevydržím. To je hloupost, já si věřím, ale cítím obrovský respekt. Je spousta lidí, kteří si myslí, že to zvládnou sami. A to byl i můj případ. Po devíti měsících, kdy jsem abstinovala a chodila na terapie, jsem si myslela, že to mám v suchu. Přestala jsem chodit, a lup! První stres a představa, že mě jedna sklenička nezabije. Rázem jsem se dostala zpět do bodu, od kterého jsem začínala. Když totiž člověk ztratí pokoru vůči této nemoci, je to první krok k tomu, aby musel znovu absolvovat celou léčbu.

Autor: Alena Dušková
Související články
1080p 720p 360p
DesktopMobile