Měla jste prý bouřlivé mládí, dokonce jste sklouzla i k drogám. Je to pravda?
Je to pravda. Stavím se k ní tak, že když člověk všechno přežije ve zdraví, je to dobrá zkušenost. Jsem trochu divočejší typ, ale to je podstata mého znamení. Jsem Beran se vším všudy. A Berani si musí všechno osahat a vyzkoušet. Zkoušela jsem to asi ve dvaceti letech, ale to je normální, že člověk různě experimentuje. A umělci zvlášť, my jsme takoví rozháraní.

Byla jste na drogách závislá?
Ne. Naštěstí jsem se nikdy nedostala do fáze, že bych potřebovala odborníky nebo musela nastoupit na léčení. U některých lidí, které znám ještě z konzervatoře, což byla třeba Tereza Pergnerová, to ale dopadlo špatně. Pamatuji si, že Tereza byla ve škole nesmírně talentovaná. Uměla hrát, tancovat, zpívat… Vlastně všechno. Ale pak se drogami úplně oddělala. A je hrozné, když to pozorujete u někoho, kdo je tak hezký a nadaný. Zpět to ale vrátíte jen těžko, takové věci se vám vryjí do tváře.

Jak to tedy bylo s vámi?
Probíhalo to spíš stylem divokých večírků, ale nikdy to nedošlo tak daleko, že bych ráno nebyla schopná bez drogy fungovat. To ne! Spíš jsem jen vtrhla někam do klubu, vzala si dvě extáze a řádila jako černá ruka.

Trochu mě překvapuje, že se tím vůbec netajíte…
Jsem absolutním zastáncem toho, aby se o podobných věcech otevřeně mluvilo. Respektuji, že to někdo odmítá. Je to jeho soukromí, minulost, o které se nechce bavit. Ale já se o tom mluvit nestydím. Je to pryč. Horší by bylo, kdybych to dělala pořád.

A jak jste s tím dokázala skoncovat? Přece jen si člověk vytvoří minimálně psychický návyk…
Řešila jsem to naprosto radikálně. Jsem zvyklá dělat čisté řezy. Když jsem nespokojená, a je jedno, jestli se to týká vztahu nebo práce, raději udělám krutý řez, který v tom okamžiku třeba bolí, než abych to řešila pozvolna. Je to radikální předěl, ale rychleji se hojí. A stejné to bylo i tenkrát. Čtyři roky jsem byla v muzikálu Jesus Christ Superstar a zjistila jsem, že už tak dál nemůžu žít. Vydělala jsem sice docela dost peněz, ale nic jsem z toho nenašetřila. Měla jsem jen spoustu fotek z večírků. Bylo to sice pěkné, ale cítila jsem, že už musím přestat.

Takže jste z muzikálu odešla?
Rozhodla jsem se, že odjedu pryč. Věděla jsem ale, že musím mimo Evropu. Kdybych zůstala v Evropě, byla bych schopná vrátit se stopem zpátky. V 17 letech jsem totiž stopem procestovala celou Evropu. Vybrala jsem si proto rodinu v New Yorku a odletěla tam jako au-pair. Musím přiznat, že jsem byla velký odvážlivec, byla to totální změna životního stylu. Ze dne na den jsem úplně změnila režim. Přestala jsem pít alkohol, kouřit cigarety, začala jsem jíst ovoce a zeleninu. Začala jsem žít zdravě. Starala jsem se o tři kluky, což byl docela zápřah. Nakonec jsem tam vydržela něco málo přes rok.

V seriálu VKV hraje živou sestřičku Stáňu.

Autor: archiv TV PRIMA

Jaký byl návrat?
Když jsem se vrátila zpátky, tenkrát mi bylo dvaadvacet, a viděla jsem tady ty lidi, uvědomila jsem si, že jsem se za ten rok hrozně posunula. Zatímco tito pařmeni se posunuli jen o milimetr. Najednou jsem si s nimi neměla co povídat, byla jsem úplně jinde. Automaticky jsem se z toho vymanila a už se nešlo vrátit zpátky.

Prostě jste konečně dospěla…
Užila jsem si v životě hodně divokých věcí, ale na to musíte mít odvahu. Já jsem takový typ, co skočí do vody a plave.

Litovala jste někdy svého chování?
Teď si tak uvědomuji, že jsem v mládí občas řekla lidem věci, které jim mohly ublížit. Mám hrozně prořízlou pusu. Nevzpomínám si teď na nic konkrétního. Ničeho jiného jsem ale asi nelitovala. I když – jednou jsem šlohla v drogerii sponky. Předtím jsem totiž půl hodiny stála ve frontě na poště, a byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem pak vešla do drogerie, narazila si na hlavu sponky a odešla s nimi. Musím ale říci, že jsem pak byla v pohodě! (smích…) A když jsem něco hloupého občas řekla, neudělala jsem to záměrně. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Časem jsem si ověřila, že když je člověk šťastný, nemá potřebu ubližovat. Nemá potřebu být zlý a popichovat lidi. A já mám teď úplně geniální období, proto se snažím rozdávat pozitivní energii na všechny strany.

Je to tím, že jste znovu zamilovaná?
Je to tak! Zrovna teď v pátek mě přítel překvapil. Měla jsem tři dny volna, a tak jsme se bavili o tom, že něco podnikneme, někam pojedeme. Myslela jsem si, že na nějakou chatičku na Sázavě nebo něco podobného. Ale on se mě zeptal: "Máš pas?" Zaplatil nám totiž třídenní pobyt v Paříži. Bylo to naprosto úžasné! On je opravdu zlatý! Je pozorný, milý… Normální dospělý chlap, který stojí pevně nohama na zemi.

Jak jste se seznámili?
Dal nás dohromady Roman Holý (hudební skladatel, zpěvák a producent – pozn. red.). Říkal mi: "To je hodnej kluk! Já tě znám 15 let, Sandro, ten je přesně pro tebe!" Takhle mi ho pořád dohazoval a myslím, že do Ondřeje hučel taky. Ale Roman má na tyhle věci čuch, je to takový chytrý psycholog samouk. A měl pravdu! Zatím je to bezvadné!

A jak vypadalo vaše první rande?
Potkali jsme se na nějakém festivalu. On se na mě podíval, já na něj, a hned nám to bylo jasné. V tomhle to máme my umělci dobré, jsme takoví senzitivní, takže to hned vycítíme. A já navíc nejsem ostýchavá. Nebojím se hned sednout a povídat si. Prima bylo, že jsme se měli od prvního okamžiku o čem bavit. Jsme prostě spřízněné duše.

Bydlíte už spolu?
Ještě ne. Víte co? Já tomu nechávám volný průběh. Já už fakt nikam nespěchám. Deset let jsme měla takové trápení s jedním mužem! Opravdu se ke mně nechoval moc pěkně, ale protože jsem byla mladá, tak jsem to ještě nedokázala radikálně řešit. Když je člověk zamilovaný, tak si pořád myslí, že se něco stane. Jenže po půl roce by už mohl vytušit, že se nestane nic! A mně to trvalo deset let, kdy se po mně opravdu vozil jako po tříkolce. Proto si hrozně vážím toho, že je Ondřej takový, jaký je! Nevím sice, co bude za půl roku, ale žiji z každého dne. Po mých blbých zkušenostech je to úplný balzám!

To se divím, že jste si to s vaší náturou nechala líbit?
Byla to láska a byla jsem opravdu mladá. Dnes už si dokážu hlavou víc poručit. Řeknu si: "To pro tebe není, tak si nech zajít chuť!" Je to zvláštní, ale ačkoliv ten člověk se mnou tak oral, dodnes cítím, že ho mám ráda a že je mezi námi určité pouto. Ale už jsem natolik vyspělá, abych věděla, že bohužel není natolik moudrý, abych s ním mohla být. Není to typ pro život! A taky si nemyslím, že by člověk za život potkal jen jednu jedinou lásku. Jenom je problém, že se pohybujete jenom v určité skupině lidí, která je "omezená".

Takže jste konečně našla toho pravého…
Ondřej je pro mne skutečně obrovskou odměnou. Je hrozně čistý, ryzí. Občas ale zapochybuji, jestli mu mám co nabídnout. Ale zatím to vypadá, že ano. Stejně ale u sebe raději neustále dělám zpětné kontroly. Člověk totiž nesmí usnout na vavřínech. Na každém vztahu prostě musíte pracovat. A nezáleží na tom, jestli jde o partnera, anebo o rodiče a sourozence. A taky musíte počítat s tím, že jednou jste nahoře, jednou zase dole… Vztah je živý, proto ho musíte opečovávat. Květinu také nepřestanete zalévat v okamžiku, kdy vykvete.

Letos jste oslavila Kristova léta. Co děti? Plánujete je?
Už to na sobě pozoruji. Když jsem dříve viděla nějaké dítě, tak jsem utíkala pryč, ale teď už na miminka šišlám. Určitě bych jednou děti chtěla. A chtěla bych je s Ondřejem. Jenže děti nemůžete plánovat sama. Ale přála bych si je… Uvidíme, jak to bude vypadat do budoucna! Přesně ale vím, že bych chtěla kluka. Chtěla bych vychovat alespoň jednoho pořádného chlapa!

Takových je nedostatek…
Je to tak! Spousta mých vrstevníků ještě bydlí u rodičů a maminka jim pere. Je opravdu hodně třicetiletých kluků, kteří jsou naprosto nedospělí. To mě trošku mrzí. Proto si říkám, že bych měla přijít se svojí troškou do mlýna a zplodit nějakého pořádného chlapa! Tak uvidíme! Snad se mi povede aspoň jeden!