2°C
Bydlíme totiž na vesnici v domě s velkým dvorem a se zahradou.
Manžel začal se sběrem a já jsem připravovala sklenice, nálev a velký hrnec na zavařování. Když jsme dokončili přípravy, poseděli jsme s dcerou u kávy. Dcera se nás zeptala, zda může nechat Robíka, našeho vnoučka, chvilku s námi. Jako vždy nás to potěšilo, protože chvíle strávené s malým rošťáčkem nám dělaly velkou radost.
Během našeho rozhovoru si chlapeček hrál okolo nás, ale když jsem dceru vyprovodila a vrátila se ode dveří, nikde jsem ho neviděla. Myslela jsem si, že šel za dědou do zahrady. Zašla jsem za ním, ale ani on o chlapci nevěděl. Začalo pátrání v domě, na dvoře, na zahradě. Prohledali jsme všechny možné kouty a zákoutí, ale bezvýsledně. Po dlouhém hledání jsme, celí zoufalí, začali přemýšlet, co budeme dělat – zda to oznámíme rodičům, ohlásíme na policii, anebo jestli ještě budeme pokračovat v hledání.
Najednou jsem zaslechla rachot a pláč. Spatřili jsme našeho Robíka, jak se právě probouzí v zavařovacím hrnci. "Co jsi dělal v tom hrnci?" zeptala jsem se ho. "Schoval jsem se, protože jsem chtěl, abyste mě hledali, ale usnul jsem..." řekl mi. Sám byl překvapený, jak mohl usnout v tak nepohodlné posteli.
Nikomu nepřeji tak strašný zážitek, který jsme s manželem prožili. Naštěstí měl dobrý konec.
Čtenářka Marie
