Za školou | Pro ženy | Blesk.cz

Za školou

18. září 2008 | 08:21

Bylo krásné jaro, psal se rok 1960 a já chodila do 8. třídy. Ten rok se pořádala také spartakiáda. Byla jsem mezi dívkami, které nacvičovaly skladbu s krychlemi.

Přípravy na spartakiádu byly v plném proudu. Užívala jsem si s kamarádkou Soňou krásný pocit, že už brzy skončí škola a nastanou dlouho očekávané dvouměsíční prázdniny.

Jen jsme ještě musely zvládnout písemky snad ze všech předmětů. Z jedné jsme měly se Soňou obzvlášť veliký strach, a to z matematiky. Tak jsme si v onen osudný den řekly, že nepůjdeme do školy, a ono to prostě nějak dopadne. Moc jsme si tím hlavu nelámaly, vždyť mělo jít pouze o jeden den. Jenomže druhý den jsme dostaly strach, jak svou nepřítomnost vysvětlíme, a tak jsme do školy opět nešly. Ale co s dopolednem, aby nás nikdo neviděl? Napadlo nás, že se prostě projedeme po Praze. Z jednoho promeškaného dne se nakonec stalo dnů čtrnáct a my za tu dobu procestovaly skoro celou Prahu. Vozily jsme si s sebou skicáky a malovaly skoro všechno, co jsme viděly. Naše kresby se nám zdály tak dokonalé, že jsme se rozhodly stát se malířkami. Náš strach se stupňoval. Čím dál víc jsme se bály vrátit do školy a nijak jsme si nelámaly hlavu nad tím, jak to všechno dopadne. Navíc bez školy bylo tak nádherně...

Až jednoho dne si šla Sonina maminka pro výplatu, protože pracovala v mateřské školce, která spadala pod naši školu. V sekretariátu se jí ptali, copak je se Soničkou, že už tak dlouho
nechodí do školy... No a tak to prasklo.
Když se to dozvěděl můj táta, popadl první věc, kterou měl po ruce, a tou byla kytara. Já jsem jako mrštná cvičenka bleskově uhnula, a tak to odnesl skleněný stůl i ta nešťastná kytara. Celou noc jsem spala pod postelí v tak úzkém prostoru, že jsem měla ráno vytlačenou drátěnku do hlavy. Hrůza pak pokračovala i ve škole.

Třídní učitelka našim spolužákům přikázala, že s námi nikdo nesmí kamarádit, protože jsme ostuda celé školy. Bylo to hrozné. Ze zoufalství jsme začaly se Soňou chodit do kostela a modlily se tam, aby všechno dobře dopadlo. A pak jednou, jak tam tak stojíme a modlíme se, nás najednou vyrušil divný zvuk, který tam tak nějak nepatřil. Ohlédly jsme se a spatřily staršího pána, jak cosi kutí u kasičky. Přestaly jsme se modlit a se zaujetím ho pozorovaly. Vybral peníze z kasičky a vyšel ven. My v patách za ním.

Sledovaly jsme ho do prvního parku, kde si sedl na lavičku. Okamžitě jsme došly na policii a celý incident ohlásily. Policisté pak u toho muže našli šperhák. S námi sepsali protokol a řekli nám, že budeme přizvány k soudu jako svědkyně. Potom jsme odešly.

Delší dobu se nic nedělo, kromě toho, že nám byla navržena trojka z chování a nikdo s námi nesměl kamarádit. Až jednou se ozvalo hlasité foukání do školního amplionu a poté promluvil ředitel: "Pozor, pozor, hlášení! Právě jsme dostali zprávu od městské policie, že naše dvě žákyně (uvedl naše jména) ze třídy 8.B chytily při činu pachatele, který vykrádal kasičky v kostele..." a následovala dlouhá řeč. Nakonec prohlásil, že jsme vzorem pro celou naši školu a že si z nás všichni mají vzít příklad.

Obě jsme zůstaly jako opařené. Nakonec nám ve škole snížili trojku z chování na dvojku, ale spartakiádu jsme musely oželet. Dokonce vyšla i zpráva v novinách, kterou má kamarádka dodnes schovanou. "Žákyně (jména, škola, atd.) při prohlídce kulturních památek upozornily na známého zloděje..." Po této zkušenosti jsme už za školu nikdy nešly.

Naďa, Praha

Autor: zpracovala: mif
Související články