Na sklonku srpna jsem se vydala s kamarádkou Anetou do Humpolce na Zlatou podkovu. Když jsme dorazily na místo, ubytovaly jsme se u Anetiny babičky. Ale vůbec jsme se u ní nezdržely a okamžitě jsme nadšeně vyrazily k závodišti. Už z dálky nás vítal hlas z amplionu.

Připadala jsem si jako očarovaná. Tolik "koňáků" na jednom místě! Přesně tohle jsem milovala! Od tribuny jsme se šly podívat na cvičný obdélník, kde se koně s jezdci připravovali na vystoupení. Sotva jsme se opřely o hrazení, vzpomněla si Aneta, že potřebuje na toaletu. Já jsem dál zasněně sledovala na koně. Kolem klusala vysoká štíhlá tmavá hnědka s bílou hvězdičkou na čele. Byla nádherná, ale připadala mi nervózní. Její jezdec, který vůbec nebyl ošklivý, s ní měl problémy. Poškubávala hlavou, chvilkami poskakovala na místě a vypadalo to, že se každou chvíli rozhodne svého jezdce shodit. Ten se však statečně držel a uklidňoval ji.

Teď jsem naprosto šťastná.

Autor: SHUTTERSTOCK.COM

Zaslechla jsem, že se klisna jmenuje Afrodita a její jezdec Richard. Byl vysoký, štíhlý a dobře stavěný a mohlo mu být něco kolem pětatřiceti let. Jak tahal Afroditu za otěže, upoutaly mě jeho silné snědé ruce. Pátravě jsem se na něj zadívala. Vlasy měl tmavé – stejně tmavé jako srst jeho klisničky – oči zelenomodré a obličej s výraznými mužskými rysy. Vtom mě z mého zkoumání jezdcova vzezření vytrhlo Afroditino zařehtání, Richardův výkřik a trenérovo zaklení.

Klisna se vzepjala a pokusila se shodit Richarda na zem. Nakonec se jí to podařilo. Hned nato se tryskem rozběhla přímo proti mně. Pět metráků živé váhy se řítilo přímo na mě! "Chyťte ji někdo!" zakřičel trenér. Probrala jsem se právě včas, abych roztáhla ruce a výhružně se postavila proti koni. Zabralo to. Afrodita se zastavila. Rychle jsem ji popadla pod bradou, aby mi neutekla. Ještě se vzpínala, ale já ji s vypětím všech sil udržela. To už ale přiběhl Richard s trenérem a také Aneta polomrtvá strachy.

"Díky, slečno!" udýchaně mi poděkoval Richard. Mile se usmál a zkoumavě se na mě zadíval. "Jste odvážná, takhle zastavit koně, musíte být dobrá koňařka," dodal s odzbrojujícím úsměvem. "Spíš pěkný blázen!" vložila se do toho vyděšená Aneta. Potom se Richard představil, podal mi ruku a já mu také řekla své jméno. Pozval nás na skleničku. Souhlasila jsem a mrkla na kamarádku, která okamžitě pochopila.

Zbytek dne jsme strávili společně. Ríša nás vzal na prohlídku stájí a projevil se jako moc milý společník. Kromě Dity (jak říká Afroditě) má ještě hřebce Zorra a malého valáška Krištofa. Za nejdůležitější jsem ale považovala informaci, že není ženatý a ani nemá přítelkyni. Žádná prý nesnesla, že kromě ní jsou u Ríši na prvním místě i koně. Večer nás Richard pozval na taneční zábavu. Byl to skvělý večer a my se skvěle bavili. Ze zábavy jsme odcházeli mezi posledními a při loučení jsme se políbili.

Dnes jsme spolu už čtyři roky. Svatbu jsme měli rok po našem seznámení. Na radnici jsme přijeli v kočáře taženém dvěma bělouši, které Ríša díky svým kontaktům v koňském světě bez problémů sehnal. Přestěhovala jsme se za Ríšou do malého městečka, kde jsem se intenzivně začala učit jezdeckému umění, a tak si splnila svůj největší sen. U chalupy máme rozlehlé pastviny vonící bylinkami a na nich Ditu, Zorra, Krištofa a další čtyři nové přírůstky. Díky, Afroditko! I když nejsi zrovna nejhodnější a nejposlušnější kůň, vždycky ti budu vděčná!

Čtenářka Jana