Byla jsem v práci teprve několik dní a připadl na mě speciální úkol – ubytovat v hotelu baletní soubor. Měla jsem se chovat nanejvýš uctivě, příjemně a profesionálně. Zpočátku se mi to zdálo jednoduché, ale pak padla "kosa na kámen". Soubor dorazil.

Nejenže jsem nerozuměla (všichni pocházeli z Ukrajiny nebo Ruska), ale nebyla jsem ani schopná zapsat jejich jména do počítače. Nakonec se mi to však podařilo. Za to, že se na mě ani jeden z hostů nerozhněval, jsem vděčila zřejmě svým úslužným, omluvným úsměvům, které si již předtím důkladně nacvičila.

Všichni členové souboru se ke mně během celého pobytu chovali velice mile. Všimla jsem si, že jeden z nich se zastavuje u recepce dokonce častěji, než bývá běžné. Byl to z mého pohledu nesmělý kluk, ale z jeho černých očí (orámovaných nevýslovně dlouhými černými řasami) charisma přímo stříkalo. Nedalo mi to, a zjistila jsem si z jeho údajů všechno, co se dalo. Začala jsem ho nenápadně pozorovat, ale zastávala jsem názor, že "první krůček" by měl udělat muž. Zajímalo mě, jestli ho ten "můj sympaťáček" udělá.

Já i ostatní personál hotelu jsme mohli některé z baletních představení navštívit. Potom, co jsem vyslechla chvalozpěvy, jak je to krásné, rozhodla jsem se: Půjdu! Poprvé v životě půjdu na balet. Takovou nádheru jsem už dlouho neviděla. A zrovna u nás v hotelu, to je klika! Takové a spousta jiných myšlenek se mi proháněly hlavou, když v tom zazvonil mobil.

Jsem s ním naprosto šťastná.

Autor: ilustrační foto: SHUTTERSTOCK.COM

Zvedla jsem a uslyšela… Nevím ani přesně co, ale po chvilce začaly útržky hovoru do sebe přece jen zapadat. Nejen já se zachovala jako špiónka, Také on si o mně leccos zjistil. "První krůček" byl tu. A pak? Pak už to nebyly krůčky, ale mílové skoky, přes dlouhou a trnitou cestu. Byl krásný, nadaný, voňavý a galantní. Vše, co bych si mohla přát. Ale dělilo nás osm set kilometrů, jazyková bariéra a naprostá profesní odlišnost. Jde tohle vůbec překonat? Nevěřila jsem tomu.

Dva roky jsme se drželi. Vždy jednou za měsíc jsem zdolala tu propast, která nás dělila. On za mnou jezdit nemohl, jeho profese mu to neumožňovala. Já jsem si při studiu mohla pár dní vyšetřit. Nakonec mi začaly pomalu docházet síly. Nevěděla jsem, jak dlouho to ještě zvládneme. Láska je nádherná, vzdálenost ji často posiluje, ale ještě častěji ubíjí.

Přítel vycítil mou vyčerpanost. A aniž bych o tom věděla, našel si práci v Čechách. Můj princ za mnou přišel téměř ze dne na den. Požádal mě o ruku a já jsem ráda řekla ano. I když se některé věci zdají nemožné, rozum se snaží zvítězit nad neuvěřitelným citem, který nás ovládá. Nebojme se riskovat. Může se to vyplatit. Naše štěstí přece stojí za to.

Čtenářka Lenka