Otec s mým manželem se chystali pořádně oslavit příchod nové ženy do rodiny, ale švagr odmítl a vůbec se choval velmi zvláštně. Dokonce i moje sestra působila dost nepřirozeně. Přisuzovala jsem to však únavě po dlouhém a namáhavém porodu. Celá rodina se těšila, až je doma přivítáme.

Nemohla jsem se dočkat, až to růžovoučké miminko konečně uvidím. Čtvrtý den po porodu mi však švagr telefonicky oznámil, že v porodnici zůstanou ještě minimálně dva dny kvůli nějakému vyšetření. Celé se mi to nějak nezdálo...

Když se sestra po týdnu konečně vrátila z porodnice, hned jsem jí běžela naproti. Našla jsem ji s červenýma uplakanýma očima. Plakala, i když právě kojila malou. Usoudila jsem, že je nevyspalá a vyčerpaná.

Zeptala jsem se jí na jméno své malé neteře. Neodpověděla mi. Když jsem ji požádala, aby mi dovolila malou pochovat, dalo se ticho už téměř krájet. Cítila jsem se nesvá a nechápala jsem, co se děje. Najednou se sestra usedavě rozplakala a podala mi miminko do náruče. Ničemu jsem nerozuměla. Že by šlo o poporodní depresi?

Maminčin pláč klimbající holčičku probudil. Přidala se k ní. Vydávala dusivé zvuky a lapala po dechu. V tu chvíli jsem se lekla i já. Sestra si dcerku vzala a začala ji utěšovat. Děvčátko se za chvilku uklidnilo a sestra ji šla beze slova přebalit.

V tom jsem si všimla, že neteř má nezdravě vypadající bříško. Sestra už to nevydržela a vybuchla: "Anna má downa!" Podívala jsem se na miminko, na jeho šikmá očka a vystrčený jazýček. A v tom okamžiku jsem cítila, jak mi puká srdce strašnou bolestí a bezmocností. Nikdy jsem nezažila takový šok.

Uběhly už dva roky. Drobounká Anna zatím ještě nesedí a pohybuje se pomalu po čtyřech. Každou chvilku si krátkými prstíky pokouší sundat brýle. Její bříško už vypadá normálně. Vrozená srdeční vada se naštěstí nezhoršila ani po těžkém zánětu průdušek a plic. Každý den musí užívat velké množství léků na štítnou žlázu, srdce a podporu imunity a dostává i dodatkové vitaminy...

Švagr o sobě nedal vědět již několik měsíců. Nevydržel to a sestru opustil. Moje matka už neštrikuje, nemá na to čas. Pomáhá sestře s domácností a s jejím pětiletým synem, na kterého má jeho maminka velmi málo času.

Anna je hodné dítě. Někdy si pohraje sama a nevyžaduje, aby se jí stále někdo věnoval. Když však spatří svou mámu, na tváři se jí rozzáří obrovský úsměv upřímné radosti. Z mé sestry je pouhý stín, ale svůj život bere s hrdostí. Nemohla by žít jinak.

Saša, Praha