Vybílil mi účet | Pro ženy | Blesk.cz

Vybílil mi účet

23. července 2008 | 11:17

Dlouho jsem neuměla "ulovit" muže, který mě zajímal. Nakonec se mi to však podařilo a vzali jsme se. Věděla jsem, že mě nemiluje tak, jak bych si představovala.

První měsíce manželství jsme se začali poznávat. Často jsem se ho ptala, zda mě miluje, a on odpovídal: "Samozřejmě." Jen toto jediné slovo, bez objetí a bez polibku, nevystihuje téměř nic.

Za dva roky bylo jasné, že se mi přes veškerou mou snahu ztrácí. Roky utíkaly a nepřicházelo ani miminko. Přestávala jsem si věřit a nedbala jsem o sebe. Zanedlouho jsem měla o dvacet kilo víc, zarostlé obočí a také blízko k alkoholu. Manžel chodil domů jen přespat a o milování nemohla být ani řeč.

Jednou večer jsem dostala chuť na polárkový dort. Nezbývalo mi nic jiného než si ho jít koupit. Bylo pozdě, ale supermarkety byly naštěstí otevřené. Ten večer jsem vypila láhev vína a pak usedla za volant. Venku se během chvíle rozpršelo. Šlápla jsem na plyn, abych byla v obchodě co nejdříve. Pak už si pamatuji jen kvílení pneumatik a zpětný náraz, který mi vyrazil dech. Začala jsem pociťovat bolest a propadala se do tmy.

"Slyšíte mě?" Nad hlavou se mi míhaly neznámé tváře. Byla jsem připojená na různé hadičky a přístroje. Přikývla jsem. Vtom jsem uslyšela kroky, náraz do dveří a nade mě se naklonila nějaká postava. Začala jsem ji poznávat. "Mami," zašeptala jsem. "Holčičko," zavzlykala maminka a silně mi stiskla ruku. Zabolelo mě celé tělo. Zkoušela jsem ohýbat všechny končetiny, ale mamka mi radila, abych se nenamáhala, a přitom usedavě plakala.

Za několik dní jsem se dozvěděla, že mě nemine kolečkové křeslo. V té chvíli mi bylo jasné, že manžela už nikdy neuvidím. Ale mýlila jsem se. Můj milý za mnou začal pravidelně chodit, a dokonce mi nosil sladkosti, květiny a ovoce. Choval se jako zamilovaný puberťák. Můj zdravotní stav pravidelně konzultoval s lékaři. Začala jsem opět věřit, že mě miluje.

Začala jsem s rehabilitacemi a po nějaké době jsem konečně cítila konečky prstů. Brzy jsem pohnula pravou a za čas i levou nohou. Manželova láska pro mě byla výzvou, a proto jsem také dřela do úmoru. A nakonec se mi to podařilo.

V den ukončení léčby jsem na něj netrpělivě čekala. Vyhlížela jsem jeho auto, ale nepřijížděl. Věci jsem měla dávno sbalené v kufru. Seděla jsem před léčebnou a čekala. Pomalu se smrákalo a stále nic. Osmělila jsem se a zavolala mu: "Kde jsi? Čekám na tebe." Z telefonu se ozvalo: "Nepřijedu. Raději tam zůstaň. Jo a připrav se na to, že na účtu nemáš ani korunu…" Hned nato zavěsil.

Po návratu domů, když mě přivezla sanitka, přišlo procitnutí. Celou dobu se o mě zajímal jen proto, aby mě obral o peníze. Potřeboval čas, aby se dostal k heslům na mé účty. Já hloupá jsem mu je prozradila v době, kdy na mě byl hodný.

Jsem ráda, že pomalu začínám chodit, ale z manželova podrazu jsem se ještě nevzpamatovala. Nevím, zda se mi to podaří překonat.

Marie, Ostrava

Autor: zpracovala: Jana Šimonová
Související články