Řidičský průkaz mám rok. Rodiče mě sice občas nechávají řídit rodinné auto, ale většinou jedou se mnou. Jednou se to však mělo změnit. O víkendu jsem měla jet sama jen se svou kamarádkou za známými. Byly jsme s kamarádkou domluvené, že ji odpoledne vyzvednu. Během těch pár dní před odjezdem jsem vyslechla asi 100 rad, co dělat a co ne, čeho se vyvarovat a na co si dávat pozor. Mnohokrát jsem musela slíbit, že nepojedu rychle, nebudu pít a nenechám se vyhecovat k riskování. Ještě u oběda jsem si nebyla jistá, jestli si to taťka nerozmyslí a neřekne, že nás tam radši odveze sám a pak pro nás přijede. Ale nakonec mi mamka s povzdechem a významným pohledem klíče od auta předala. Když jsem šla k vozu, bylo mi jasné, že mě rodiče pozorují z okna. Říkala jsem si, že jim musím ukázat, že jsem dobrá řidička a mohou mi bez obav auto svěřovat. Odemkla jsem, dala tašky na zadní sedadla, důležitě usedla na místo řidiče, přesně jako v autoškole upravila sedačku i místo pro nohy, nastavila zpětná zrcátka a chtěla nastartovat. Pochopitelně jsem nechala klíčky ve dveřích. Musela jsem si tedy odepnout bezpečnostní pás, vystoupit, vytáhnout klíčky ze dveří a znovu nasednout. To, že rodiče za záclonou všechno pozorují, mě tedy vůbec neuklidnilo. Konečně jsem nastartovala, podívala se několikrát doprava, doleva, dozadu, dopředu a byla připravena vyjet. Najednou však levá noha začala stávkovat - nemohla jsem ji posunout dopředu na pedál spojky. Nechápala jsem, co se děje. Motor řval čím dál víc, protože jsem asi nechtěně šlápla pravou nohou na plyn, pak sebou auto trhlo, poskočilo a zůstalo stát. Rezignovala jsem. Ostuda jako Brno! Ale proč nemohu pohnout levou nohou?!? Místa bylo dost, ale noha mě neposlouchala! Ohmatávala jsem si ji, kroutila s ní a pak jsem na to přišla - přibouchla jsem si tkaničku od bot do dveří. Znovu jsem musela vystoupit. Důkladně jsem si zavázala tkaničky na obou botách, zamávala rodičům do okna na znamení, že mohou být v klidu, že se nic neděje a že mám všechno pod kontrolou. Pak jsem znovu nastartovala a odjela. Myslím, že zatímco já jsem se o víkendu skvěle bavila, naši si oddechli, až když jsem dorazila zpátky domů. A konečně jsem připustila, že řidičem se člověk nestává tím, že dostane řidičský průkaz. Klára, Trutnov