2°C
Před 20 lety jsem onemocněla vleklou oční chorobou. Po delší době jsem odjela do lázní, kde mi tenkrát velice pomohli. Léčebna byla v Krkonoších v zámečku na polosamotě. Kuchařky v léčebně upravovaly jídlo podle místních zvyků a na jídelníčku se tak objevovaly speciality typu "krkonošské kyselo nebo hubník" a další krajové dobrůtky. Jídlo pro nás nezvyklé a navíc malé porce, takže jako lázeňští hosté jsme měli problém. Proto jsme uvítaly nápad nasbírat si v okolí houby na smaženici. Celý týden jsme schovávaly máslo od snídaně a v neděli, když jsme měly propustku, jsme šly houbařit. Nedaleko zámku jsme měly známou "babičku", asi osmdesátiletou ženu, která nám ochotně umožnila houbové hody připravit. Samozřejmě jsme ji také pozvaly na hostinu. Po návratu do léčebny jsme sotva funěly. Ale po půlnoci se začaly dít divy! Až do rána byl u toalet nezvladatelný frmol. "To nepřežiju!" říkala jsem si. Objímala jsem mísu a myslela na babču. Houby byly určitě jedovaté a my ji chuděru otrávily!Sotva rozednilo, utíkaly jsme za babičkou. Když jsme se přiblížily, vítala nás usměvavá babča plná zdraví a života. "Tak co, děvčata? Jdete dojíst smaženici? Od včerejška ještě něco zbylo," vítala nás. My jsme však zbledly, a přestože nám bylo špatně, nesmírně se nám ulevilo. Houby byly dobré, ale po období půstu byly pro nás dost těžké. Dodnes na "naši babču" při každé smaženici vzpomínám. čtenářka Jarmila, Vysoká Pec
