Jednou jsem jela do Itálie. Už před cestou mi nebylo příliš dobře. Žaludek jsem měla jako na vodě. S vnitřním ujištěním, že mi bude určitě lépe, jsem spolkla jeden Endiaron, do tašky přibalila slivovici a vydala se na cestu. Podotýkám, že jsem cestovala bez doprovodu. Zaplatila jsem si jen jízdné se zájezdem a jela navštívit svoji kamarádku.Poté, co jsme přejeli české hranice, mi bylo hůř a hůř. Netrpělivě jsem čekala, až bude zastávka, abych si mohla odskočit na toaletu. Konečně autobus zastavil a průvodce vyhlásil 30minutovou přestávku. To byl však velký problém. Pauza byla příliš krátká. Moje potíže byly horší a vyžádaly si nekonečných 50 minut na toaletě. Když jsem se vrátila na parkoviště, byl autobus pryč i s mými zavazadly a cestovním pasem. Propadla jsem panice a začala zuřivě mávat na luxusní autobus vybavený toaletou, který zrovna projížděl kolem. Po úspěšném zastavení tureckého autobusu, jsem řidiče přemluvila, aby mě vzali s sebou. U sebe jsem měla jen malou taštičkou s hygienickými potřebami. Svůj zdravotní stav jsem však novým spolucestujícím zatajila. Turci se nestačili divit, kolik zastávek při své cestě do Itálie kvůli mně měli. Připadala jsem si jako blázen, kterého najdou na parkovišti a ještě mu každou půlhodinu zastavují, aby mohl na toaletu. Při své smůle jsem ale v Itálii měla štěstí. Na jednom parkovišti s motorestem jsme potkali můj "mateřský" autobus. Nakonec jsem za kamarádkou dorazila a týden jsem se u ní léčila. Domů jsem se vrátila o čtyři kila lehčí. Dodneška jsem se nezbavila strachu, že se podobné obtíže budou opakovat. Ale poučila jsem se, a tak s sebou vozím lékárničku nacpanou léky. Cestovní pas raději nosím neustále při sobě. Dita, Česká Třebová
