2°C
Na základní škole jsme měli dva předměty, z nichž jeden mě opravdu moc bavil (ruční práce), ale ten druhý jsem z duše nenáviděla (dílny). Podobně na tom byla i ostatní děvčata. Aspoň malou útěchou byl sympatický a vtipný kantor, který hrál výborně na kytaru. Jednou jsme na dílnách vyráběli dřevěné hrábě. Já i kamarádka jsme byly dost nešikovné. "Holky, já vás tady vážně zavřu a zůstanete tu tak dlouho, dokud ty kolíky nebudou dokonalé," varoval nás učitel. Samozřejmě jsme mu nevěřily. Ostatní děvčata už odcházela domů, ale my dvě jsme stále neměly hotovo. "Koukejte to dodělat, já si mezitím dojdu do kabinetu," řekl učitel, vyšel na chodbu, zavřel dveře a v zámku vzápětí zarachotil klíč. Zamkl nás! Chtěly jsme mu udělat radost, a tak jsme se pustily do kolíků a přitom vesele švitořily. Najednou se kamarádka zarazila: "Nejsme tu nějak dlouho? Podívej, venku už se stmívá," řekla a ukázala směrem k oknu. Propadly jsme panice, běžely ke dveřím a začaly zoufale lomcovat klikou. Já jsem pak vylezla na topení a podívala se z okna. To, co jsem uviděla, mi vzalo dech. Náš pan učitel právě spokojeně vykračoval na vlakové nádraží, aby mohl odjet domů. Rychle jsem otevřela malé okénko a zoufale na něj zavolala: "Pane učiteli!" Otočil se a se zděšeným výrazem ve tváři se vracel zpátky do školy, kde nás "zapomněl". Příhoda má šťastný konec a já jsem nikdy v životě nepotřebovala umět vyrábět kolíky na hrábě. čtenářka Jiřka, východní Čechy
