Několik měsíců po svatbě mě a manželku zaujal zájezd "last minute" do Itálie. Brali jsme to jako dodatečnou svatební cestu. Po únavné cestě na poloostrov Gargano jsme konečně dorazili do cíle. Jeden den naší dovolené jsme se rozhodli zpestřit si výletem malou lodí kolem pobřeží. Slunce pražilo, a tak jsme uvítali, že součástí výletu byla zastávka na malém ostrůvku. Obdivovali jsme krásnou přírodu a záhadné jeskyně. Každý ze skupiny si v překrásném prostředí našel své zákoutí, kde chtěl strávit romantické odpoledne. My s manželkou jsme sbírali kamínky a mušle a nechali se unášet dojmem ráje kolem sebe. Ale Italové, přestože bývají bezstarostní, siestu neměli. Najednou nás začali rychle dávat do skupiny a svolávat na loď. Pochopili jsme, že se děje něco vážného. Ukazovali na oblohu a vysvětlovali, že se žene bouře, proto musíme okamžitě zpátky! Drama samo o sobě pro některé ženy bylo už to, že jsme na loď naskakovali z menší skály v zátoce, kde loď kotvila. Moře začínalo být rozbouřené, loďka se ve vlnách houpala a mezera mezi pevninou a lodí se zvětšovala. Když moje žena viděla, jak v moři při neopatrném "manévru" skončil batoh jednoho turisty, odmítla nastupovat. A že prý raději bude Robinsonkou! Naštěstí Italové nezaváhali - jeden z nich ji popadl za ruku a hned byla na lodi. Ani 70letá babička z naší skupiny neměla na vybranou a s vyděšenými výkřiky (a s Italem v zádech) skočila do loďky. Pak ale nastala cesta hrůzy! Italové nastartovali loď a nasadili opravdu divoké tempo. Aby nás bouře nechytila na moři. Cítili jsme, jak se loď naklání hned na jednu a na druhou stranu a vlny zběsile narážejí nejen do trupu lodi, ale i do nás. Loďka byla otevřená, nikde ani stopy po záchranných vestách... Za chvíli jsme byli všichni mokří a prosolení od hlavy až k patě. Proudy deště bičovaly palubu, zvedl se vítr, bouře sílila a my byli uprostřed moře na malé kocábce. Žena se mi později přiznala, že jí bylo do breku, když si uvědomila, že jsme se sotva vzali a teď skončíme kdesi na dně Jaderského moře. Naštěstí Italové všechno perfektně zvládli a my jsme jim všichni šťastně děkovali: "Gracia, gracia...." Libor, Želetice