Evini rodiče měli vášnivý vztah plný hádek, žárlivých scén a milostných usmiřování. Jejich boje jim zabraly tolik času, že na Evu a její mladší sestru tak trochu zapomínali. „Že by si ke mně máma sedla, pohladila mě po vlasech, vzala mě za ruku nebo mi dala pusu, to se nestalo. Ani v dětství, ani v dospělosti. Vždy jen kritika a zesměšňování. Podpora? Ani náhodou,“ říká Eva, která má sama problémy s citovými projevy. „Blízkost a intimitu mám asi trochu jinde než většina lidí. Trochu dál. Mám s tím problém i v manželství. Nikoho neobjímám a moc se mi nelíbí, když chce někdo obejmout mě. Dokonce mi vadí, když je někdo příliš blízko. Mám v sobě nějakou bariéru. Asi ji nepřekonám, už mi bude padesát.“

Touha po pozornosti

Matčina lhostejnost se brzy projevila v jejím chování. O pozornost si Eva říkala nemocí. „Dostala jsem takovou podivnou žloutenku a začala se mi rozpadat játra. Nevyvinuly se mi pořádně klouby, metabolismus nefungoval do té míry, že se mi nedostavovala pravidelně menstruace. Nikdo nedokázal přesně říct, co mi je,“ vzpomíná. Přes zdravotní peripetie se stala skvělou žačkou a studentkou, ale pořád to bylo málo. „Mám tři vysoké školy, každou jiného zaměření. Spousta nemocí, kterými jsem prošla, mě zavedla ke studiu přírodní medicíny. Vyznám se v celkem dost oborech. A pořád jsem pro mámu neschopná šmudla,“ říká a dodává: „Kartářka jednou mámě řekla, že má dvě děti, jednu dceru nemocnou a jednu černou ovci rodiny. To jsi ty, řekla mi tehdy máma.“ To byla jedna z prvních křivd, na které si Eva pamatuje, protože na rozdíl od sestry měla samé jedničky.

Léčba na psychiatrii

V dospělosti kvůli osobním strastem a náročné péči o nemocného manžela začala trpět na panické ataky. Kvůli neléčeným depresím strávila čtvrt roku na psychiatrii v Bohnicích. Když se zotavila, řekla si dost. Rozhodla se, že ze sebe přestane dělat onuci. Když si to s mámou chtěla vyříkat, tak jí odpověděla, že jsou to všechno jen výplody chorého mozku. „A proč za matkou těch čtyři sta padesát kilometrů vlastně jezdíte, když se po třech dnech návštěvy dáváte tři měsíce dohromady?“ otevřela jí oči psycholožka.

Když si ženy škodí

Oslovily jsme Lilii Khousnoutdinovu, kněžku a odbornici na ženská témata. Proč matky podráží své vlastní dcery a z čeho pramení jejich chování? „Je velmi smutné, když žena, která nejvíc degraduje a podráží, je právě vlastní matka. Obvykle takové chování – stejně jako jakákoli jiná náchylnost k psychologickému násilí na jiných ženách – pramení z nedostatečného sebevědomí a nízkého hodnocení vlastního života. Patřičné výzkumy na toto téma poukazují na korelaci v tom smyslu, že čím spokojenější je žena sama se sebou, tím menší potřebu má soutěžit s dalšími ženami, shazovat je, kritizovat či podrážet je. Ve chvíli, kdy se tímto způsobem projevuje matka vůči vlastní dceři, lze takové chování označit za těžce patologické ve smyslu žárlivosti či soutěživosti, která je naprosto scestně zaměřená na svého vlastního potomka, kterému by matka ideálně měla být spíš inspirací a podporou.“

Jak poznat, že trpíte depresemi? To se dozvíte níže ve videu.

Náš tip: V aktuálním čísle magazínu Blesk pro ženy najdete článek Matky, které milují i ničí. Přečtěte si další příběhy žen, jimiž otvíráme téma, které trápí řadu žen a jemuž se budeme i nadále věnovat. Čtěte Blesk pro ženy, který můžete koupit v novinových stáncích nebo v tištěné či elektronické podobě v našem iKiosku ZDE, a sledujte náš web i projekt Nejsi v tom sama!