2°C
Redakce do tepláků! Co nás na karanténě nemile zaskočilo, co potěšilo?
Jsme v karanténě stejně jako vy, naše čtenářky a naši čtenáři. Jelikož jsme on-line redakcí, máme štěstí, že můžeme pracovat na home office z domova. Ale i to má své háčky. Jak tuhle izolaci snášíme? Co nám koronavirová opatření vzala, co nás zaskočilo, a co nás naopak příjemně překvapilo?
Jak zvládáme, že jsme celé dny nebo spíš týdny zavření doma a nemůžeme si odpočinout od těch, které máme na celém světě nejradši? Jak se nám daří kombinovat práci s péčí o děti? Nechybějí nám pohyb a přátelé?
Dejte si naši velkou redakční upřímnou anketu.
Irena Sládečková, hlavní editorka Ženy.cz
Ach, kdybych tak mohl do školyAutor: istock.czPusťte Donnu k maturitě a děti ven! Karanténu snáší naše rodina poměrně dobře. Naučili jsme se mýt si pořádně ruce a péct buchty, pokud jsou ale děti rozladěny rozhodnutím ministra, že "škola nebude", pak je něco špatně.
Domácí učení zvládají, vyvenčí se na zahradě, ale docela mě překvapilo, jak moc jsou pro ně dva měsíce (s výhledem nejméně na čtyři) bez kamarádů opravdu za trest. I když se jim rodiče věnují sebevíc, nekopnou šajtli tak dobře jako Třídní Sportovec a nemají hlášky jako Pítr, the Bavič (a pokud ano, je to fakt divný).
Jasně, pustit všechny do školy je s ohledem na totálně poddimenzovaný stav učitelské profese (o věkovém průměru nemluvě) nesmysl. Otevřete jim alespoň hřiště a sportoviště a nechte je venku v menších skupinkách. Slibujeme, že je nevezmou hromadným útokem jako jejich rodiče hobbymarkety a podstatně méně jich bude i u stánků s pivem!
Markéta Novák Matějková, koordinátorka ženských webů
Když karanténa, tak na zahraděAutor: istock.czMnoho lidí si pochvaluje, že díky karanténě tráví s rodinou více času. To je sice pravda, ale bohužel čas, který nyní trávím s dětmi, není takový, jak bych si přála.
Karanténu si popravdě vůbec neužívám. Mám čtyři děti a práci na plný úvazek. Manžel chodí do práce, takže jsem na ně většinu dne sama. Vzhledem k tomu, že děti vstávají stejně brzy jako normálně, jsme celá rodina vzhůru od půl šesté. Jenže místo toho, aby pak šly děti do školy a do školek, tak od sedmi sedíme u jídelního stolu a děláme domácí úkoly, kterých není málo.
Nejmladší dítě si to užívá
Během dne se snažím vše vyřešit průběžně, ale pokud máme důležitý konferenční hovor, musí si manžel odskočit z práce, aby během něj dohlédl na děti. Tím, že s dětmi nelze pracovat nerušeně delší dobu, se má pracovní doba prodloužila na interval od šesté ranní do desáté večerní, kdy po večerech doháním resty, na které během dne nebyl čas.
Naštěstí máme zahradu, takže část dne tráví děti venku, ale tím, že nejmladší Viktorce budou dva roky, nemůžu je tam nechat bez dozoru, takže lítám po zahradě s mobilem v ruce a řeším neodkladné věci.
A co přinesla pozitivního? Snad jen to, že jsem uvažovala o odkladu nástupu do školy u prostředního syna, ale vzhledem k okolnostem jsem se rozhodla, že podám přihlášku k zápisu a o odklad žádat nebudu. A nejmladší dcera si hodně užívá, že má doma všechny bráchy.
Eva Tajanovská, editorka SEO
Zase se rvete?Autor: istock.czCo nám karanténa dala: Mí synové se sblížili. Jasně, pořád se perou, ale tím, jak jsou teď hodně spolu, si jsou blíž. A taky jsem odcvičila 30denní program Fit za 15 minut denně podle Zuzky Light a jsem nadšená!
Co nám vzala: Vypadá to, že dovolenou v Bulharsku. Měli jsme jet k moři poprvé s dětmi. Bookovala jsem to už na podzim, našla jsem super místo mimo takový ten typický turistický ruch. Těšili jsme se.
Docela to dáváme!
Co je na tom nejtěžší? Že musím pracovat doma, protože radši jsem mezi lidmi a home office si beru jenom tehdy, když mi onemocní děti. A že nemůžu chodit na svůj milovaný jumping...
Co mě zaskočilo, co mě nejvíc překvapilo, ať už příjemně nebo nepříjemně? Že to docela dáváme. Udělali jsme si jako rodina režim, každý den děláme v podstatě to samé, ale to je podle mě jediná cesta, jak to zvládnout. Kdyby mi někdo před půlrokem řekl, do jaké se dostaneme situace, tipovala bych, že na tom budeme mnohem hůř.
Božena Vařilová, editorka sociálních sítí
Když ven, tak s rouškou!Autor: istock.czMoc ráda trávím čas venku v přírodě a paradoxně jsem díky karanténě denně na čerstvém vzduchu, protože bydlím kousek od polí a lesů.
Každý den po práci nasadím roušku a aspoň na hodinu jdu ven na procházku. Na to jsem si nikdy předtím čas neudělala.
Nejtěžší je, že nemůžu jet za rodiči a že vůbec nevím, kdy se otevřou hranice. Naučila jsem se plánovat pouze ze dne na den, protože to je to jediné, co můžu ovlivnit.
Marie Bezděková, on-line redaktorka Moje zdraví
Autor: istock.comKaranténa mi dala čas navíc, který trávím denně cestou do práce (hodinu tam a hodinu zpátky), takže jsem se mohla po delší době zastavit, nadechnout se a vedle práce z domova se víc věnovat tomu, co mě opravdu baví (nemám děti).
Takže jsem dohnala spoustu restů, zútulnila si bydlení a mohla být víc kreativní (vyrábím náušnice, svíčky a náramky). Díky karanténě se mé životní tempo zpomalilo, zklidnila jsem se a začala vnímat kolem sebe i věci a lidi, na které jsem dřív neměla čas nebo energii.
Zaskočilo mě, že se sousedé nezdraví
Příjemně mě překvapilo, jak jsou lidé k sobě solidární, kolik nabídek pomoci například seniorům jsem viděla na internetu nebo třeba i u mamky v domě, kde jim lidé nabízejí zdarma pomoc s nákupy. Fajn je i to, že mi skoro nechybí posedávání s kamarády v hospodě (díky bohu za Skype, Zoom, sociální sítě atd.). Taky jsem ráda, že jsem projednou odkázána skoro jen na své vlastní vaření.
Nepříjemně mě zaskočilo, když jsem zjistila, že sousedé se skoro přestali zdravit. Zdá se mi, jako by to, že nosí roušky, znamenalo, že nemají pusu k tomu, aby odpověděli na slušný pozdrav. Nechápu.
Co mi trochu vadí, je, že všichni děkují zdravotníkům v první linii, pošťákům atd., ale na novináře se zapomíná. I oni nasazují své zdraví, když vyrážejí do terénu, aby mohli lidi informovat o tom, co se děje, ale všem to připadá automatické.
Žaneta Podlahová, on-line redaktorka Blesk pro ženy
Autor: iStock.comZpočátku jsem si karanténu, omezený pohyb neuměla představit. Jsem společenský člověk a potřebuji být každý den v pohybu, jinak jsem mrzutá. Překvapilo mě, jak jsem se rychle adaptovala na změnu a musím říct, že mi to vyhovuje. Tím, že neztrácím čas přejížděním do práce, jsem více efektivní a odpočatá.
Největší bonus však vnímám v pravidelné a vyvážené stravě, kdy neodbývám snídaně a každý den si poctivě vařím. Mám histaminovou intoleranci a za těch několik týdnů zjišťuji, že je mi opravdu zdravotně o něco lépe.
Další plus vnímám v tom, že nekupuji věci, které mě krátkodobě uspokojují (oblečení, doplňky do bytu...), a tak tímto ušetřím, protože nesnáším nakupování on-line. Šetřím právě i zmíněným vařením, protože nekupuji drahá hotová jídla. Nejtěžší jsou pro mě však 2 věci. A to nošení roušek, protože se mi v ní opravdu špatně dýchá a vzhledem k citlivé pleti můj obličej trpí.
A v neposlední řadě – chybí mi cestování a především to, že nemůžu navštívit svou vzdálenou rodinu kvůli tomu, že se bojím, abych je nenakazila.
Karolína Fourová, on-line editorka Recepty.cz
Autor: Blesk:Jakub PoláčekKaranténa je mou osobní výzvou, jak s jedním nákupem vydržet na co nejvíc dní. Jako foodblogerka nemám za normální situace problém se vypravit do obchodu pro jednu chybějící surovinu. Pod nátlakem současné karantény a přítomnosti svého muže, který teď má o mých nákupech do lednice dokonalý přehled, ale nahrazuji a improvizuji a jsem kreativnější než kdy dřív.
Díky extrémnímu nedostatku roušek jsem zasedla za 40 let starý šicí stroj Veritas a i bez funkčního zpětného chodu jsem se neplánovaně naučila šít. První rouška, kterou jsem ambiciózně chtěla obšít barevnou nití, je spíš kuriozitou, to mě ale neodradilo a nakonec jsem zvládla dodat roušky všem potřebným v okolí i do Červeného kříže.
Knížky, seriály, třídit oblečení? Nestíhám!
Samozřejmě mi chybí mé každodenní procházky Prahou cestou z práce, rozjímání v oblíbených kavárnách a občasná snídaně, kterou nemusím připravovat doma.
Co mě ale štve nejvíc – na rozdíl od všech ostatních na sociálních sítích jsem neměla čas se ani jednou nudit nebo přečíst byť jen stránku z knihy, nezhlédla jsem jediný seriál, zatím jsem netřídila skříň podle Marie Kondo ani se nepustila do mytí oken. Bojím se, že tato nedobrovolná samotka skončí dřív, než stihnu alespoň jedno z toho.
Gabriela Röhrichová, on-line redaktorka Blesk pro ženy
Autor: ÚMČ Praha 21Karanténa mi, stejně jako všem, vzala jistou svobodu, ale naštěstí jsem si uchránila zdravý rozum. To jen díky kamarádům, kteří mi dali možnost trávit čas na venkově, kde jsem obklopena přírodou a skvělými lidmi. Což mě drží nad vodou.
Utvrdilo mě to v tom, že nejdůležitější na světě jsou rodina a přátelé, a jsem neskonale vděčná, že je mám.
Nejhorší jsou nejistota a strach. Snažím se věřit, že hranice nebudou zavřené navždy a já se opět shledám s tím, který zůstal daleko ode mě, a navážeme tam, kde jsme přestali.
Zaskočila mě rychlost, s jakou se život takový, jaký ho známe, dokáže převrátit naruby. Zastihne nás to zcela nepřipravené...
Na druhou stranu mě příjemně překvapilo, jak se v krizi dokážeme vybičovat a najít v sobě laskavost a ochotu pomáhat druhým. To, jak se lidé okamžitě všemožným a mnohdy velmi vynalézavým způsobem snažili najít možnost, jak existovat dál s co nejmenšími ztrátami. Samozřejmě že byla i nemilá překvapení jako udavačství, které mají lidé v sobě nějak zakořeněno z dob minulých, ale snažím se zaměřovat se na to dobré, toho spousta lidí dělá moc.
Bětka Niebauerová, on-line redaktorka
Domácí škola v časech koronaviru je někdy o nervyAutor: istock.czCo mi karanténa dala? Více času na rodinu, ale i na sebe. Na věci, které jsem pořád odkládala (třeba malování obrazu nebo vytřídění skříní). Více odpočinku, méně ranního stresu a více uvědomění, že nic na světě není samozřejmé.
Také dlouho potřebné zastavení se a vnímání obyčejných věcí, které jsem při každodenním shonu přehlížela. Nouze mě také naučila činnosti, které mi dosud moc nešly: lépe vařím, už umím upéct chleba a taky šiju!
A co vzala?
Svobodu pohybu. Mrzí mě, že nemůžu s dětmi na obyčejné hřiště, nemůžeme se vydat na naše oblíbené rodinné výlety. Mrzí mě, že jsme museli zrušit naše letní cesty do zahraničí, které jsme dlouho plánovali.
Že neuvidíme letos moře ani naše milované Alpy… Je mi líto, že děti se nemohou normálně vzdělávat, rozvíjet se a stýkat se se svými kamarády. Chybí mi příbuzní a setkání u kafíčka s kamarádkami. Chtěla bych zpátky život bez roušky, divného strachu a nejistoty. Zkrátka jen volně a zhluboka dýchat a vidět zas nezakryté úsměvy lidí…
Co je na tom nejtěžší, co mě zaskočilo, co mě nejvíc překvapilo, ať už příjemně nebo nepříjemně?
Byla jsem zvyklá zvládat spoustu věcí najednou a myslela jsem si, že víc už nejde. Jde! Tolik funkcí jsem ještě nikdy neměla:) Jako učitelka ale spíše selhávám. Zjišťuju ale, že opakování některých předmětů mi vůbec neuškodí, naopak.
Marta Pušová, on-line redaktorka Dáma.cz
Oslíci jsou na Santorini turistickou atrakcí.Autor: Profimedia.cz. Facebook, reprofoto Youtube/Network For AnimalsKaranténa mi dala pár kilo navíc, o která jsem rozhodně nestála. Vzala mi mé dvě největší vášně a koníčky: hudbu v podobě koncertů a festivalů a hlavně cestování, čili potažmo svobodu.
Nejtěžší pro mě je představa, že letos se nepodívám do svého druhého domova v Řecku, natož abych podnikla další plánované cesty, i když samozřejmě chápu, že jsou lidé, kteří vinou koronaviru přišli o práci a podobně. Překvapilo mě, že mi vlastně karanténa nedělá příliš velké problémy, jelikož i nadále pracuji jako dřív, akorát z domova, a tak se příliš nenudím.
Občas mi chybí sociální kontakt, ale už jsem si zvykla se s přáteli spojit prostřednictvím videocallů. Líbí se mi, že se k sobě lidé chovají ohleduplněji a přátelštěji, a také mě fascinuje česká kreativita a to, jak se lidé snaží prostřednictvím sociálních sítí se zabavit.
Naopak mě mrzí, že i když celá tahle situace jasně poukázala na to, jak neschopnou máme vládu, dost pravděpodobně ji lidé budou zase slepě volit. To se pak těžko věří tomu, že "společně to zvládneme" a "bude líp"...
Klára Wimmerová, on-line editorka Blesk pro ženy
Autor: istock.czKaranténa – ve svém počátku – mě nesmírně vyčerpala jak fyzicky, tak psychicky. Nečekala jsem, že to bude takové.
Trvalo mi, než jsem si našla doma nový řád, než jsem si zvykla na to, že při práci, na kterou se opravdu musím soustředit, kolem mě poskakuje čtyřletý syn a vyžaduje pozornost, než jsem pochopila, že musím vařit a uklízet mnohem víc než normálně, protože jsme pořád doma. Ale to všechno už se zaběhlo a myslím, že to v rámci možností zvládáme.
Synovi chybí děti
Teď spíš řeším, jaký asi bude "návrat do reality", myslím na ty, kteří přišli nebo přijdou o práci. A také mě trápí, když vidím na synovi, že trpí sociální izolací a velmi mu chybí kamarádi ze školky nebo prostě jiné děti. Stejně jako mně chybí mí přátelé nebo mí rodiče. Karanténa mně a mé rodině určitě víc vzala, než dala, a nedokážu na ni nahlížet pozitivně. To je prostě fakt.
Právě kvůli svému synovi doufám, že karanténa brzy skončí. My dospělí a zdraví zvládneme nakonec určitě cokoli, a to je zřejmě jedna z mála těch dobrých zpráv.
Gabriela Kolinová, on-line editorka Maminka.cz
Autor: iStock.comCelou karanténu trávím na chalupě s šestiletou dcerou a osmdesátiletou tchyní. Je to tu lepší než ve městě. Můžeme ven, do lesa, který máme za barákem. Já dojedu babičce na nákup, ona uvaří. Win-win situace.
Jenže jak už jsem tu déle než měsíc, postrádám jednu věc: soukromí. Pracuju v pokoji a z kuchyně se neustále ozývá volání: "Gábi!" Pak: "Mamííí!" Pořád se na něco ptají nebo na mě mluví.
Už jsem i vystartovala, že potřebuju chvíli klid a ať mi nestojí pořád za zadkem! Zároveň se chci i dceři věnovat, aby jen s babičkou nekoukala na přiblblé seriály a telenovely.
Můj muž pracuje v Praze a bojí se sem jezdit, aby neohrozil svou mámu, která spadá do rizikové skupiny. Nechybí mi droždí! Chybí mi moje rodina, kamarádi a vůbec sociální kontakt. Prostě můj starý život – tedy kromě hektických rán a věčného nestíhání. Můj život se zpomalil, naučila jsem se vážit si maličkostí. Když jsem byla na otočku v Praze, připadala jsem si v našem bytě s vanou jako v lázních. Ten klid! A po večerech čtu knihy, na které nebyl dřív čas. To mě těší.
Radka Wallerová, hlavní editorka Maminka.cz
Pokus o home officeAutor: istock.czJestliže jsem před karanténou měla jen málo času sama na sebe, tak teď nemám žádný. Protože buď pracuju, nebo se snažím jít s dětmi a mužem ven – naštěstí bydlíme u lesa. Případně vařím.
Je ale fakt, že si za to trochu můžu sama, protože práce, být s dětmi i vaření mě baví – zvláště když existují dny, kdy se na to vybodnu a objednáme obědy pro všechny až domů, protože rozvážková služba chválabohu funguje i u nás na venkově.
Jsou taky dny, kdy bez výčitek nechám děti u počítače nebo televize déle, než jsme kdy doporučili v našich článcích, protože nervy máme jen jedny a pracovat nebo odpočívat se musí. Osmiletý syn má hodinu denně školu on-line a on-line také kroužek každý den odpoledne, což mimo jiné dává našim dnům trochu rytmus.
Ostatně o to, abychom si zachovali pel civilizace a měli nějaký režim, se snažím od začátku. Takže ráno z pyžam, vyčistit zuby, společná snídaně, během dne společný oběd. Pitomý je akorát to, že já sama často zjistím, že pro samé kmitání kolem práce a domácnosti ještě v poledne to pyžamo mám.
Aneta Valešová, on-line redaktorka Blesk pro ženy
Autor: Shutterstock.comStejně jako všem ostatním mi karanténa nejvíce vzala kontakt s těmi nejbližšími. Snažíme se si to vynahradit večerními hovory přes Skype a nechybí sklenka (několik) dobrého vína, ale není to ono. Co beru jako plus, je skutečnost, že jsem si nejspíš vybrala správného partnera pro život! Přestože jsme spolu už měsíc v kuse doma, ještě jsme se nezabili a stále u nás panuje pozitivní nálada!
Andrea Machajdíková, on-line redaktorka Ženy.cz
Autor: Supermámy.czKaranténa mi dala dvě kila navíc a vzala vidinu toho, že před létem budu mít vysněnou váhu. :D
Ale je toho samozřejmě mnohem víc. Vlastně se v průběhu té doby ve mně všechno neustále mele. Jednou jsem za zpomalení, které jsem zoufale potřebovala, vděčná, jindy mám dny, kdy mi mé zažité zběsilé tempo strašně chybí.
Každopádně kdybych to měla shrnout, zjistila jsem, že práce z domova mi vyhovuje, že umím celkem obstojně vařit, že si s manželem nelezeme krkem a že mě vlastně baví klidné večery u Netflixu i nekonečné hraní Carcassonne. A co mi chybí? Rozhodně rodina a přátelé. A taky se hezky obléknout, namalovat a učesat. Až tohle všechno skončí, nechci tepláky dlouho vidět!
Ivona Horváth Souralová, on-line redaktorka Ženy.cz
Autor: istock.czKaranténa mě nakonec překvapila příjemně, i když první dva týdny mi z toho dobře nebylo. Nakonec jsem se ale přinutila přestat sledovat zprávy, a to se ukázalo jako nejdůležitější krok. Ve chvíli, kdy už netrvalo 5 dní, než mi přivezou nákup, jsem se postavila do kuchyně a začala vařit.
Poprvé u nás byly k snídani banánové lívance, jablečný crumble nebo francouzský toust. Také jsem se pustila do úklidu.
Nejdřív se mi nechtělo, myslela jsem si, že uklizeno mám. Cha! Nakonec jsem těch temných koutů našla docela dost! Ale užívám si to, protože na to mám čas. Nakonec začínám mít z karantény trochu stockholmský syndrom – zvykla jsem si na ni a trošku se tajně i bojím, až skončí a celý ten závod se znovu rozběhne naplno.
Adam Balažovič, kameraman
Potlesk!Autor: istock.czCo nám karanténa dala a co vzala? Karanténa mi rozhodně vzala všechny možnosti vystupovat s naší stand-up comedy skupinou. A to mi chybí strašně moc – vlastně i ten stres před vystoupením, chybí mi diváci a cestování do různých měst v ČR a samozřejmě mi chybí potlesk a smích publika. Pracovně mi dokonce začínají chybět i ty VIP akce, kam chodíme natáčet s Gábi – což znamená, že je to se mnou už asi hodně vážný :)
Karanténa mi naopak dala několik věcí. Pořádně jsem si po mnoha a mnoha letech uvědomil, jak je pro mě důležitý kontakt s lidmi.
Vydržuju si malou vinárnu
Jelikož bydlím sám, v bytě jsem většinu karantény strávil zcela o samotě, a když teď někoho potkám, ať už je to nějaká návštěva nebo jenom jdu do sámošky pro jídlo, mám z toho upřímnou radost. Další, co mi dala karanténa nového, jsou nové technologické výzvy – jak řešit natáčení rozhovorů, aniž bych mohl za tím člověkem přijít, jak vymyslet a technicky odvysílat naši pravidelnou páteční stand-up show, i když se naši vystupující nesmí potkat, jak dělat porady, aniž by se redakce mohla fyzicky setkat. Celkově karanténa přispěla k mému osobnímu rozvoji.
Vážně příjemně mě překvapila solidarita mezi lidmi, a nejen na úrovni šití roušek (což je samozřejmě skvělá a obdivuhodná věc), ale třeba i to, kolik lidí v mém okolí se rozhodlo nějakým způsobem podporovat malé byznysy jako například restaurace ve svém okolí nebo kulturní instituce.
Já osobně jsem se rozhodl, že si budu vydržovat jednu malou vinárnu tím, že od nich budu pravidelně kupovat krabici vína. A to mě vede k tomu, co je na karanténě pro mě nejtěžší – nestat se pro své dobré skutky a podporu malého podnikání alkoholikem, abych téhle vinárně zajistil dostatečný odbyt zboží :)
Lenka Chvostová, on-line redaktorka
Dědeček s vnučkou, to je jiný vztah než dcera a tátaAutor: istock.czSoučasnému nouzovému stavu paradoxně vděčím za to, že jsem v 45 letech konečně měla možnost „poznat“ svého tátu. Nežila jsem s ním od svých 6 let, protože se rodiče rozvedli, a příliš jsme se z mnoha důvodů nestýkali celý můj život, vlastně až do narození dcery před čtyřmi lety.
I tak jsme se vždy viděli jen na pár dnů několikrát do roka. Teď jsme ale v mém rodném městě u táty "uvízly", když jsme sem ještě před vyhlášením nouzového stavu přijely na 3 dny. Dnes jsme tu už téměř 5 týdnů. A já zjistila, že i s minimem spodního prádla, jedněmi kalhotami, jedním tričkem a jednou mikinou se dá vlastně celkem v pohodě žít. Navíc si díky tomuhle „domácímu vězení“ můj 95letý děda na sklonku života užívá jedinou vnučku, se kterou teď téměř denně tráví 2–3 hodiny hrou. Je úžasné sledovat, jak se dvě tak odlišné generace mohou navzájem mnohému naučit.
Simona Procházková, on-line redaktorka Maminka.cz
Autor: istockJak zvládám vynucenou domácí karanténu? Výborně. Najednou stíhám ne dvě, ale v některých dnech hned čtyři věci najednou a naučila jsem se spoustu nového – třeba upéct kváskový chleba a italskou ciabattu, uplést pomlázku z 11 proutků, postavit hasičské terénní vozidlo i helikoptéru z Lega…
Ostatně hromadu nových dovedností se mi povedlo naučit i pětiletého syna: tak například dělat bubliny ze žvýkačky, vyslovovat (konečně!) správně „č“ a „š“, udělat kotoul dozadu… Možná než to všechno skončí, zmákneme i stojku nebo přemet. :) A zjistila jsem, jak je úžasné zbrzdit tempo a víc si všímat, rozhlížet se kolem sebe, vnímat naplno to, jak se probouzí příroda a pomalu, den za dnem pučí jaro… Jeden z krásných zážitků z této podivné doby…
Jana Vlčková, on-line redaktorka Recepty.cz
Autor: iStock.comBohužel mne nic pozitivního ani vtipného nenapadlo. Prožíváme dost náročné období, včetně zdravotních komplikací (hospitalizací) starších členů naší rodiny.
Omlouvám se, jediné, co bych snad zmínila, je, že se snažíme s dětmi udržovat pozitivní náladu společným cvičením on-line jógy, což nás dřív nenapadlo. Ale jinak je to dost mizérie. Mějte se krásně a opatrujte se!
-
Související články
Statisticky nejexkluzivnější místo pro život, kde je průměrný roční plat obyvatele stanoven na 2,5 …
V Břevnici u Havlíčkova Brodu se v místním domově důchodců nakazilo 26 lidí koronavirem. Šlo o 20 …
Slunečné počasí dělalo během sobotního dne pořádné starosti středočeským policistům, a hlavně obyvatelům …
Miliony korun už Češi přispěli na to, aby se ke každému zdravotníkovi v Česku, který v takzvané první …
Policie v Liberci řeší velmi pikantní případ. Dosud neznámý muž měl kvůli svému prospěchu předstírat, …
Dva Češi, David Miklas a Martin Hřeben, přišli s geniálním nápadem na to, jak předělat celoobličejové …
Klíčová slova:
anketa, koronavirus, koronavirus v česku, koronavirová karanténa, karanténa, redakce, redaktorka, redaktorky
Diskuse ke článku
.
