7°C
Po svatbě jsme s manželem rádi jezdili na výlety do přírody. Byli jsme mladí, bezdětní, neměli jsme auto, a proto jsme museli cestovat vlakem. Naše oblíbená trasa byla z branického nádraží směr Sázava. Takzvaný Posázavský paciř k projíždí skutečně kouzelnou přírodou a na trase je i několik dlouhých tunelů. Právě v těch mi manžel potvrzoval svou lásku tím, že mě pokaždé objal a políbil. Jednou v neděli jsme se opět vraceli přeplněným vlakem z výletu. Stáli jsme v uličce a kolem nás se tísnili další cestující. Projeli jsme jedním tunelem s obvyklým manželovým polaskáním. Když jsme však vjížděli do dalšího, napadlo mě, že bych mohla manžela trochu pozlobit. Poodstoupila jsem proto o krok stranou, aby jeho silné paže a horké rty vyšly naprázdno. Druhý tunel byl však o něco kratší a když vlak náhle vyjel ze tmy na denní světlo, spatřila jsem něco nečekaného. Manžel držel v objetí namísto mě asi 14letého chlapce, který dříve stál za mnou. Chlapec byl chudák v obličeji celý rudý a vyplašeně mrkal očima. Bohužel na manželovy omluvy a jiné vysvětlování nereagoval a překotně se odebral do jiného vagónu. Dobrovolně přiznávám, že tu neblahou příhodu jsem zavinila já. Musím však říci, že manžel opravdu není "na chlapečky". A musím to vědět, protože s ním žiji už nádherných 35 let. Alena, Praha
