Byl červen 1982 a rodiče odletěli na dovolenou do Jugoslávie. V té době bohužel zemřel švagr mojí maminky, tedy můj strýc a kmotr. Jeho syn navštívil mého bratra, aby mu smutnou zprávu sdělil a pozval celou rodinu na pohřeb. Bratr bohužel nebyl právě doma, a tak veškeré informace měla nám - pěti sourozencům - zprostředkovat jeho žena Jiřinka. Telefonicky jsme se domluvili a vyrazili směr Kobylí na Moravě, kde se smuteční slavnost konala. Sešli jsme se všichni v tom letním horku u nákupního střediska, abychom do domu smutku dorazili společně, protože nás bylo dohromady deset. Trochu nás zarazilo, že v celém Kobylí nebylo široko daleko vidět živáčka, který by směřoval ke hřbitovu. Ani strýčkův dům stojící nedaleko nákupního střediska nevypadal na to, že by se tam sjížděli smuteční hosté. Zašli jsme ještě - všichni oblečení v černých šatech - do obchodu, kde prodávala naše sestřenice. Udiveně jsme vykulili oči, když jsme ji uviděli za pultem. "Ty jsi ještě tady? Proč už se nechystáš na obřad?!?" Prohlédla si nás jako návštěvníky z Marsu a odvětila: "Co vy tady děláte?! Pohřeb byl přece už včera!!!" Zůstali jsme jako opaření. Co teď? Máme se vrátit domů i se všemi těmi květinami a smutečními věnci? Nebo jít tetičce vysvětlit to hrozné nedorozumění? Nejhorší bylo, že nás všichni v Kobylí znali, protože jsme tam dlouho bydleli. A víte, jak to chodí na vesnici! Dovedli jsme si představit, jak den předtím hřbitovem znělo: "Vidíte, staří odjeli na dovolenou a mladí se všichni na strýce vykašlali..." Nakonec jsme tetičku navštívili, kondolovali jí a pak jsme se všichni společně vypravili na hřbitov, abychom na strýcův hrob položili květiny. Tetička to nedorozumění naštěstí přijala sportovně, a neurazila se ani po poznámce mého (dnes již bývalého) muže, který ji nad strýcovým hrobem objal kolem ramen a utěšoval ji: "Teti, tak ho vykopeme a celé to uděláme znovu..." Nakonec jsme zakotvili u bratrance Milana, zkonzumovali zbytky z pohřební hostiny a zavzpomínali na nebožtíka. V práci jsem se bála kolegům tuto kuriozitu vyprávět, protože jsem měla velké potíže s tím, aby mi vedoucí dal na ten pohřeb volno. Rodiče nám po návratu z dovolené ještě dlouho nemohli zapomenout tu ostudu, kterou jsme jim v rodině udělali. Ale dodnes jsme nezjistili, jestli to popletla švagrová Jiřinka, nebo bratranec Milan, který siv rozrušení ze smrti otce popletl datum pohřbu. Marie Chytilová, Otrokovice