Na jaře roku 2004 jsem, asi jako mnohá studentka 1. ročníku vysoké školy, řešila kromě zkoušek i své milostné karamboly. Prožívala jsem tehdy složité období, kdy jsem vzdávala boj o krachující vztah a zároveň trnula hrůzou z každé zkoušky. Přestože jsem v té době chodila jako hromádka neštěstí, dokázala jsem zaujmout jednoho asistenta a než jsem se nadála, začali jsme se scházet. Protože jsem byla čerstvě zamilovaná, byla jsem ochotná udělat téměř cokoliv, souhlasila jsem dokonce s tím, že s ním v létě pojedu na vodu, což ve mně do té doby vyvolávalo nepřekonatelný děs. Dostala jsem nakázáno, že na vodu si nesmím brát mnoho věcí, protože do "sudu" by se to nevešlo, a ať prý ani ve snu nepřemýšlím o nějaké kosmetice. Vyrazila jsem tedy na vodu prakticky jen s malým "žebradlem", ve kterém jsem měla jedny plavky a pláštěnku. Při představě, že s tím budu muset vystačit celý týden, na mě šly mdloby. Protože jsem si vynutila, že žádnou divokou řeku sjíždět nebudu, vyrazili jsme na Berounku, která je tak klidná, že lenochod je proti ní hyperaktivní neposeda. Asi nemusím říkat, že mě po 10 minutách pádlování, kdy jsme měli za sebou prvních asi 200 metrů, začaly strašně bolet ruce - a to bylo před námi ještě plánovaných 19,8 km! Nakonec jsem za vydatného přispění alkoholu celých těch 20 km zvládla, vykulila se na břeh a čekala na smrt. V kempu, kde celá naše parta nocovala, jsem seděla jako tělo bez duše, ale hlavně bez rukou a bez hnutí několik hodin, od příšerné bolesti svalů mi pomohly až dva brufeny. Můj přítel si chudák tehdy asi myslel, že to hned druhý den ráno zabalím a prvním vlakem se i se svým žebradlem odeberu zpátky do Prahy. Celou noc mi masíroval ruce kostivalovou mastí a odbornými termíny mi jako správný přírodovědec objasňoval, jaké chemické procesy v mém těle právě probíhají a které látky mi tu bolest způsobují. Staral se o mě naprosto báječně a slíbil, že mě příště bude šetřit. Ráno už situace opravdu vypadala lépe. Bolest ustoupila, trasa se zkrátila úměrně mým schopnostem a já vydržela celý týden na vodě úplně v pohodě. Prožili jsme tehdy bezvadné léto plné výletů nejen pod stan, ale i po hradech a příjemných penzionech a já se přestala dívat na sportování tak skepticky. Jsme spolu už přes dva roky a brzy plánujeme společné bydlení, tak jsem zvědavá, jaká další "utrpení" mi to přinese. A říkám si, že když se mnou tenkrát přežil tu vodu a já s ním taky, zvládneme snad opravdu všechno!Vyrazila jsem na vodu jen s plavkami a pláštěnkou. Marta, Vysoké nad Jizerou