Pátek 18. září 2020
Svátek slaví Kryštof, zítra Zita
Jasno 18°C

Démon alkohol

20. listopadu 2006 | 10:00

Jak si poradila čtenářka Blesku pro ženy se svým manželem alkoholikem? Budou jí děti vyčítat, že jim kazil dětství?

Vdávala jsem se, když mi bylo 19 let a mému nastávajícímu 21. Čekali jsme narození našeho prvního syna. Už tehdy jsem od muže občas slýchala poznámky, že on musí živit celou rodinu. Moc jsem si to nepřipouštěla, protože jsem si vzala muže, kterého jsem milovala, ale když byly synovi dva roky, nastoupila jsem znovu do práce. O čtyři roky později se nám narodil další syn a výčitky se opakovaly. Manžel po sedmi letech manželství stále častěji vyhledával kamarády, fotbal a samozřejmě po fotbale si nenechal ujít hospodu. I to jsem překousla a zůstávala s ním. Jenom aby děti měly otce a celou rodinu... Žili jsme v takovém manželství deset let, když se po republice začaly množit hrací automaty jako houby po dešti. A můj muž jim bohužel také propadl. Navíc začal mít problémy s alkoholem, do tří let na něm byl závislý. A protože byl stále víc agresivní na mě i na děti, nakonec jsem se od něj i s dětmi odstěhovala. Naše manželství trvalo 21 let a já jsem teprve potom poznala, jak velkou chybu jsem udělala, když jsem stále čekala na nějaký zázrak, na to, že se můj muž napraví. Zbytečně jsem svým dětem prodlužovala ošklivé dětství, vlastně jsem jim svým váháním ukradla pár let, na které by jednou mohly vzpomínat jako na hezkou etapu svého života. Žena, která řeší podobnou situaci, v sobě musí mít strašlivou sílu, aby se sebrala a i s dětmi opustila muže, který jim dělá jen zle. Já bohužel tu sílu v sobě nenašla a nikdy si to neodpustím... Naivně jsem si myslela, že mému muži na nás záleží a neuvědomila jsem si, že alkohol už mu dávno zatemnil mozek tak, že není schopen uvažovat jako "normální" lidé. Jeho rodiče reagovali na alkoholismus svého syna tak, že se s ním přestali stýkat, on vzápětí ztratil práci, nakonec se od něj odvrátili i kamarádi. Já jsem měla štěstí v tom, že se našli lidé, kteří mě a mým dětem pomohli, když jsme to nejvíc potřebovali. Synové sice mají o babičku a dědu méně, tátu také skoro neznají, ale věřím, že lidé, které teď mají kolem sebe, jim to všechno bohatě vynahrazují. Jen se trochu bojím toho, až se jich po letech někdo zeptá, jaké měli dětství, co mu asi odpoví... Jitka, západní Čechy

Související články