Úterý 24. prosince 2024
Oblačno, déšť se sněhem 2°C

Hlavně mi nezhubni!

Raději si dám tři dortíky než jednu cigaretu.
23. října 2006 | 10:00

Nadváha nemusí být vždycky na škodu, někdy vám může přinést i štěstí! Své o tom ví čtenářka Jana z Prahy

Přestože jsem byla vždycky baculka, měla jsem blízko ke sportu. Na základní škole jsem hrála volejbal a házenou. Protože jsem, jak se říká "řízek", a ze své tloušťky jsem si nikdy nic nedělala, brali mě spolužáci vždycky v pohodě. Holky na střední škole už prožívaly své první lásky, ale já myslela raději na svíčkovou. Maminka mi sice říkala, že bych měla pár kilogramů shodit, obzvlášť, když viděla, že mě puberta o kila navíc nepřipravila. Já jsem ale nic neřešila, neviděla jsem žádný důvod, proč bych měla měnit svůj optimistický přístup k životu i k jídlu. To jsem ještě nevěděla, co mě čeká na vysoké škole. Sportu jsem se v posledním ročníku na gymplu vzdala a zaměřila jsem se hlavně na studium. Bohužel, při šprtání k maturitě a k přijímačkám mi přibyly nejen vědomosti, ale i další kila. Po maturitě jsem vážila při 165 centimetrech výšky 86 kilogramů. Nástup na vysokou školu ekonomickou byl krušný. Nejen proto, že jsem si jako nový student nevěděla rady se spoustou věcí, ještě mě obklopili spolužáci "k pohledání". Vysoká škola byla plná dlouhonohých krásek, které kromě studia dokonale ovládaly umění srazit člověka na kolena. Zjistila jsem, že mi za zády říkají "tlusťoška". Nebraly mě mezi sebe, abych jim nekazila jejich image. Začal mi čím dál víc chybět někdo, o koho bych se mohla opřít. Dva roky jsem se trápila sama, uzavřela jsem se do sebe a smutek zaháněla, bohužel, zase jídlem. Když jsem vážila devadesát kilogramů a myslela si, že nikdy nenajdu svoje štěstí, potkala jsem na jednom semináři Ivana. Byl hezký, chytrý, vtipný a hlavně - zamiloval se do mě. Miluje každý kousek mého těla, nosí mi čokolády a hned na začátku mě zapřísahal, jen ať prý mu nezhubnu. Tím štěstím jsem za dva měsíce ztratila 10 kilogramů a od té doby mám pořád stejně. Zase sportuji. Jsme spolu už dva roky a já často s Ivanem ve škole potkávám své štíhlé spolužačky. Závidí mi ho tak, že skoro zelenají. Co chvíli je vidím s cigaretou v ruce - tak tady ta jejich dokonalost velmi selhává! Chodíme s Ivanem na pizzu, v kině si dáme popcorn a já vím, že jsem pro něj ta nejkrásnější. A víte, co? Sobě taky připadám krásná!

Související články