S Vítkem jsem se seznámila na inzerát. Pocházel z jihočeské vesničky, kde žil se svou maminkou. Já jsem pracovala v Praze, řídila jsem petřínskou lanovku, ale pocházím z Příbrami, kde jsem žila s tatínkem. Před naším osudovým setkáním jsme si psali nádherné dopisy provoněné romantikou. Věděla jsem, že mi píše srdcem, cítila jsem, že ON je ten pravý. Zanedlouho jsme si vyměnili fotografie, a když jsme se jednoho dne konečně setkali v Praze "pod koněm", do prince svých snů jsem se na první pohled zamilovala. Přistoupil ke mně, podal mi červenou růžičku a ostýchavě, jemně mě políbil na tvář. Prochodili jsme hlavní město křížem krážem, chtěla jsem mu naráz ukázat všechny krásy naší metropole. A protože jsme oba celým svým srdcem milovali přírodu, navštívili jsme i pražskou ZOO a zvířátkům dávali jména, která nás právě napadala. "Podívej, tady je pan Eiffel," usmíval se Vítek při pohledu do výběhu s žirafami. "A tady paní Eiffelová," pokračovala jsem. A v podobném romantickém duchu se neslo celé to odpoledne plné romantických příběhů ze života zvířat v ZOO. Cestou zpátky jsme zašli do útulné hospůdky na vínko, kde mi Vítek k mému úžasu řekl, že mě miluje a bude mě milovat po celý svůj život. "Chci stát po tvém boku a jako rytíř tě ochraňovat ve chvílích zlých i dobrých." Na každé další setkání jsem se opravdu moc těšila. Nebyl dotěrný ani vulgární jako jiní muži, které jsem do svých 25 let poznala. Setkali jsme se ještě mnohokrát a vyměňovali si zamilované dopisy, ale když Vítek začal mluvit o svatbě, něco se ve mně zlomilo. Moc jsem ho milovala a vlastně ani nevím proč - ale vdávat jsem se ještě nechtěla. V Praze se mi líbilo, měla jsem zajímavé zaměstnání, spoustu přátel i zájmů, chtěla jsem cestovat a studovat, ne hned prát dětské plenky a vařit kašičky. Ale Vítek na rozdíl ode mě toužil po rodině. Naše dopisování se stávalo sporadičtějším, až přišel poslední dopis s přáním, ať najdu své šťastné místo v životě a ať se mi splní všechny moje sny. Od té doby jsem Vítka neviděla, ale po celý svůj život na to překrásné léto vzpomínám. Jako by spolu s ním z mého života odešel i kus pohádky, kterou jsem měla to štěstí prožívat. Vítek byl mou první opravdovou velkou láskou, už nikdy jsem nikoho takového nepotkala. Vladislava, Příbram